Konec lásky přes chat

 Seděla v rohu svého pokoje s listem papíru. Slzy ji stékali po tvářích a třásli se jí ruce. V hlavě ji letěli vzpomínky a poté ty nejčernější myšlenky. Byla to ona! Ta, co ještě před pár hodinami byla šťastná a stále se jen smála.

Před malou chvilkou našla ve schránce dopis. Na obálce bylo její jméno. S úsměvem odešla do obývacího pokoje, posadila se na pohovku a roztrhla obálku. Vyndala list papíru a okamžitě shlédla na konec dopisu. Zjistila, že dopis je od její nejlepší přítelkyně. Nevěděla, proč jí píše dopis, když jí vše může kdykoliv říct. Nevěděla to dokud nezačala číst. Její úsměv se náhle změnil ve vyděšený výraz a slzy v očích. Přítelkyně, té co říkala vše a trávila sní krásné chvíle, člověk, kterého měla moc ráda, kterého měla vůbec nejraději ji teď píše dopis na rozloučenou. Nemohla to pochopit. Byla přece šťastná. Nikdy se netvářila smutně a vždy byla při dobré náladě. Tak proč? Nevěděla co dělat. Dopis neměl známku, a tak usoudila, že ten dopis do schránky dala ona sama. Okamžitě vyběhla na ulici a utíkala kam ji nohy nesli. Netušila kde by mohla být. Utíkala rychle a stále se koukala kolem sebe. Nikde ji neviděla. Přemýšlela usilovně, ale pořád ji nenapadalo žádné místo. Nenašla ji doma ani nikde jinde. Stále všude hledala, bez úspěchu. Až pak….Napadlo ji jedno místo, kde by mohla být. Krásné, romantické jezero, kde zažila nejkrásnější chvíle. Bylo nedaleko města. Utíkala i přes velké vyčerpání. Když byla konečně na místě, jen těžko odolávala omdlení. Kamarádky tělo leželo na hladině jezera a bezvládně se pohupovalo na vlnách. Okamžitě vběhla do jezera a plavala k tělu. Dotáhla kamarádku na pevnou zem a snažila se ji probudit. Zkoušela masáž srdce a nevzdávala se. Najednou se tělo pohnulo a její nejoblíbenější človíček začal plivat vodu. Otevřela oči,ale stále nevypadala moc živě. Umírala. Tohle nebyl totiž první pokus o její sebevraždu. Řezné rány na zápěstí tím byly důkazem. Díky tělu plné vody začali narušené žíly praskat a jí zbývala poslední malinká chvilinka. Nestihla říct nic kromě: „Vždycky tě budu mít ráda.“ Poté zavřela oči a její srdce přestalo tlouci. Nééé! Výkřik dívky, která právě ztratila svou nejlepší přítelkyni se rozléhal široko daleko. S pláčem jí objímala a stále ji zkoušela oživit. Jenže tentokrát bez úspěchu. Prosila, ať tohle vše je jen sen, ať se teď probudí a vše bude v pořádku. Bohužel. Tohle byla realita. Celý, dlouhý zbytek dne ležela vedle ni a držela ji za ruku. Až druhý den ji našla policie. Celou zmrzlou ji odvedla domů. Druhé tělo odvezli a začal se připravovat pohřeb.

Teď už je to měsíc a ona  stále nepromluvila jediné slovo. Celé dny tráví ve svém pokoji pláčem a pořád dokola si pročítá dopis. Hledá v něm důvod její smrti. Ten zůstal neobjasněný až do jednoho dne. V ten den volali dívce rodiče mrtvé kamarádky. Sdělili jí, že přebírají její věci a jestli si nechce vzít něco na památku. Po 2 měsících vyšla ven. Všichni se na ni otáčeli. Byla bledá a vyhublá. Neubránila se slzám při pohledu na kamarádčiny věci. Našla tam i jejich společný deník. Vzala si ho ještě s pár věcmi a odešla. Opět se zavřela v pokoji a klíčem odemkla deník. S udivením koukala, jaký kus deníku se popsaný. Když do něj naposledy psala, byla teprve ve čtvrtině. Teď už bylo popsáno téměř do konce.  Tohle bylo jedině pro ni. Měla to číst pouze ona a mělo to zůstat tajemství, jak se tam psalo. Celé dlouhé trápení, které kamarádka prožívala, tu bylo popsané. Důvod smrti měla dívka konečně objasněný. Konečně také chápala, proč se jí s tím nesvěřila. Celé to bylo v deníku popsané. Už téměř rok se trápila. Přes chat si psala s jedním klukem, který prý byl velice milý a jen o rok starší. Velice si s ním rozuměla, ale nechtěla o něm nikomu říkat, protože by se s ní všichni přestali bavit. Věděla, že když se třeba jen jedinkrát o tom komukoliv zmíní, bude z toho problém. Ve městě, kde žije se chatování neuznávalo, kvůli tomu, že už dávno se také jedna dívka seznámila přes chat s klukem. Přes internet se do něj zamilovala a sešla se s ním. Jenže z šestnáctiletého, milého chlapce se vyklubal starší muž, který dívku znásilnil a poté surově zabil. Každý jednotlivec se od té doby chatování bál a kdyby věděl, že někdo z města chatuje, nepromluvili by s ním ani slovo. Proto to držela v utajení. Několikrát chtěla přestat, ale nešlo to. Stále si to nechtěla přiznat, ale zamilovala se do něj a on do ní. Psali si nádherné texty a začali spolu chodit. On za ní vždy tajně jezdil na večer a u jezera trávili nejkrásnější chvíle svého života. Jenže ona už pak nemohla. Nechtěla takhle tajně žít a kvůli místu, ve kterém žije s lidmi které má tolik ráda, si s klukem přestala psát a stýkat. Moc se od té doby trápila, protože ho stále milovala, ale už to nechtěla měnit. Když uběhl asi rok, kdy si sním nepsala, otevřela jako každý den internet, aby se podívala na nové zprávy ve světě. Právě tato chvíle byla osudná. V tuhle chvíli se rozhodla k sebevraždě. Když četla jednu zprávu o sedmnáctiletém chlapci, který ukončil svůj život. Na fotografii ho poznala. Byl to ten, koho tolik milovala, ale nemohla s ním být. Na fotografii byl celý pohmožděný bez trika a na celé hrudi měl nožem vyřezaný krátký text: „Miluji tě Veroniko!“ Veronika, to bylo její jméno. Okamžitě si uvědomila, jakou chybu udělala. Nedošlo ji, že se netrápí láskou sama, ale i on se mohl moc trápit. Celý rok čekal, až se mu Veronika ozve. Jenže jeho přání se nesplnilo a tak už nemohl dál. Po pádu s mostu byl na místě mrtvý. Tohle už Veronika nemohla snést. Nemohla by žít s pocitem viny, za jeho smrt. Nikdy by na to nezapomněla a pořád by měla vzkaz na jeho hrudi před očima. Další den i ona ukončila život. Všechno to byla její vina a s tím se prostě nedá žít. Teď dívka, která ani netušila kamarádčino trápení čte deník a uvědomuje si, že toho si jako správná kamarádka měla všimnout sama už dávno.

I Ona teď sedí se žiletkou v ruce a přemýšlí zda má nebo nemá. Nakonec žiletku úspěšně odloží. Život má teprve před sebou a i když už nikdy nepozná tak skvělého člověka jako byla Veronika ví, že ještě pořád může být šťastná. Po pár letech je za toto své velké životní rozhodnutí ráda a těhotná se vdává. Opět cítí pocit štěstí. Je pyšná na to, že se tehdy rozhodla správně a doufá, že takto se bude rozhodovat více lidí. I když člověk v určité chvíli neví jak dál žít, musí si uvědomit, že za nějakou chvíli, může zažívat něco překrásného!

  Samota

Tichý, zamlklý, smutný, nemluvný, takový on byl. Chlapec, který nesnášel život. Nikdo se s ním nebavil. Neměl přátele, rodinu ani lásku. Nevěděl co dělá špatně. Tolik se snažil, aby si ho aspoň jediný človíček oblíbil. Jenže se mu to nevedlo. Nikdo ho neměl rád. Každý se mu jen posmíval a dělal naschvály. Nechápal proč je tak jiný. Nevěděl, kde dělá chybu ani jak ji napravit. Chtěl jen žít jako ostatní, ale jeho osud byl jiný. Někdy se nějaký člověk začal chovat jako jeho přítel. Ovšem nikdy to nemyslel vážně a jen si z něj dělal srandu. On byl vždy tak naivní, že věřil,že se vše konečně obrací k lepšímu. O to větší bylo zklamaní. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě když mi bulo 5 let. V jeho letech to ještě moc nechápal, ale později zjišťoval, jak moc mu chybí táta a máma. Žil se svou tetou, ke které ho po smrti rodičů přemístili. Jenomže ona na něj neměla čas. Byla buď v práci nebo někde s přáteli. On zůstával často doma sám. Nepřipravovala mu ani jídlo a tak si objednával pizzy nebo jiné. Nezajímala se o ně, a tak si ani nevšimla, jak moc se trápí. Neměl komu se svěřit a tím, že to stále držel v sobě se to jen zhoršovalo. Nikdo mu neporadil ani ho nepodpořil. Jeho život nestál za nic, ale on přesto věřil. Doufal, že se to všechno jednou změní a musí jen vydržet. Měl pravdu! Tím, že v to věřil se mu tento sen uskutečnil. Do jeho města se přistěhovala nová dívka. Moc se mu líbila. Naštěstí se i on zalíbil. Dívka se do něj zamilovala. Byla hodně citlivá a hodný kluk jako on ji přitahoval. Svěřila se mu se svými city a začali spolu chodit. Všechno zlé se přeměnilo v hezké. Miloval ji z celé své duše a byl šťastný. Každý den byli spolu. Rozuměli si a pořád si měli co povídat. Měli toho hodně společného. Zažíval něco, co ještě nikdy nepoznal. Díky ní si uvědomil, že život má smysl. Ignoroval narážky všech a jedině ona pro něj byla ta důležitá. Věřil jí jako nikomu a neměl před ní žádné tajemství. Už to byl měsíc co spolu chodili a on si ji pořád rozmazloval. Kupoval ji dárky, byl na ni hodný a splnil ji každé přání. Nechtěl o ni přijít.  Byl si téměř jist, že ona miluje jeho tak jako on ji. Měl pravdu, ale jen do poloviny druhého měsíce. Pak se seznámila s ostatními obyvateli města a našla si spoustu přátel. Měla na něj méně času, ale on se to snažil pochopit. Vídali se už jen o víkendu. Aspoň něco, říkal si. Jenže pak, když šel večer do večerky a uviděl ji. Nebyla sama. Stála na rohu náměstí s klukem, kterého nesnášel. Zůstal stát na místě a pozoroval je. Smáli se objímali a po chvíli i líbali. Nevěděl co dělat. Měl sto chutí jít toho kluka zmlátit, ale věděl, že on je silnější. Ovládl se tedy a šel domů. Zavřel se do pokoje a brečel. Nechápal jak ho mohla takhle podvést. Nevěděl co bude bez ní dělat. Bylo to to jediné, proč chtěl žít. Tolik se snažil a ona? Podváděla ho za jeho zády a ani mu to nebyla  schopna říct. Trápil se a nejradši by skončil z mostu. Jenže věděl, že tím by jim to je ulehčil. Při setkání se svou láskou se snažil dělat jako by nic. Když zjistil, že se mu nehodlá přiznat, začal sám. Během jediné chvíle se spolu rozešli a ukončili tak vše hezké co bylo. Proběhla obrovská hádka, která neskončila dobře. Neskončilo to ani přátelstvím. Rozešli se ve zlém. Ona začala chodit s tím klukem, s kterým ho podvedla a nezajímalo ji jak moc se on trápí. U něj se vše vrátilo do starých kolejí. Všichni ho jen uráželi a posmívali se, nikdo ho neměl rád, byl sám a nesnášel tenhle svět. Přestal věřit, že vše bude jednou dobré. Už nebyl tak naivní. Už neměl sílu bojovat. Cítil se tu navíc. Každý den pociťoval tu bolest. Ona mu vzala půlku srdce a ta už mu nikdy znovu nedoroste. Život ho donutil udělat to, co stále jen oddaloval. Ve staré kůlně uvázal ke stropu provaz a stoupnul si na malou stoličku. Na krk si navlékl smyčku a jen tak dlouho stál bez hnutí. Přemýšlel o důvodu žít. Zklamán zjistil, že žádný takový neexistuje. Podíval se tedy naposledy kolem sebe a pak udělal krok. Za  pár sekund vysel bezvládně bez života. Těžko se žije, když není pro koho žít. Každý má svůj osud předem určený a jeho měl skončit takhle.

  Dovolená z ovesných vloček

 Konečně už zbývá jen měsíc a začnou letní prázdniny. Moc se na ně těším. Nebudu se muset učit, bude krásně teplo a všichni budou ve skvělý náladě. Třeba si najdu i kluka, který mě bude milovat. Celý rok čekám, až bude konec června a začne nejkrásnější měsíc v roce. Stačí úspěšně přežít posledních pár dnů a je konec. Ke mně už se skvělá nálada dostavila a to je dobrý znamení. Díky tomu jsem asi začala k sobě přitahovat více štěstí, a tak se mi povedlo vyhrát dovolenou pro dva. Zrovna jsem jedla ovesné vločky k snídani, když jsem si všimla nápisu na obalu vloček: „Vyhrajte dovolenou k moři pro dva!“ I když mě nikdy tyhle nápisy zvlášť nezajímali, tentokrát mě zaujal. Přečetla jsem si zbytek článku k tomu a rozhodla se zkusit štěstí. Tři obaly od ovesných vloček jsem vložila do obálky a cestou do školy vhodila do schránky. Nedávala jsem tomu velkou šanci a ani nevím proč jsem to udělala. Jedno vím ale jistě. Výsledek z toho byl krásný a radostný. Moje obálka byla vylosovaná a já asi po týdnu držela v ruce kartu, která mi zajišťovala ubytování v luxusním hotelu u moře, cestu až  k hotelu a vše co si v zahraničí koupím. To vše pro 2 osoby zcela zdarma. Měla jsem z toho velkou radost, protože snad poprvé v životě jsem něco vyhrála. Zbývala už jen jedna věc. Kdo pojede se mnou. Měla jsme v hlavě pár adeptů, ale nemohla jsem se rozhodnout. Docela jsem se bála, že když vyberu jednoho, tak ten druhý na mě bude naštvaný. Nakonec jsem se ale rozhodla a myslím že dobře. Řekla jsem si, že si to tam chci užít s tím, koho mam nejvíce ráda a je mi jedno, co na to řeknou ostatní. Konečně tedy skončila škola a my měli odjet. Sbalila jsem si všechny věci a rozloučila se s blízkými. Moje kamarádka Monika, která jela se mnou už byla také připravená, a tak jsme vyjeli. Jeli jsme menším autobusem ještě s několika lidmi, kteří se ale na místě rozešli každý jinam. Cesta byla úmorná ale stála za to. U hotelu jsme byli mile překvapeni. Náš pokoj byl obrovský a nádherný. Myslím, že kdybych tohle nevyhrála, nikdy bych se do takového hotelu nedostala. Nejdříve jsme se zabydleli a pak se vydali na menší obchůzku. Byli jsme dost unaveny, a tak jsme došli jen malý kousek k pláži a vrátili se zpět. Moře bylo teplé a atmosféra bezvadná. Spokojeny jsem ulehli do měkkých postelí a usnuli. Ráno nás příjemně probudil šumot moře a sluneční svit. Nasnídali jsme se, oblékli šaty a vydali se na pláž. Hned jsme běžely vyzkoušet moře. Bylo čiré až na dno. Objednali jsme si drink a užívali si. Okukovali jsme opálené a svalnaté muže, pili drinky, koupali se v moři, opalovali se, nakupovali a večer chodili do společnosti. Bylo to něco úžasného. Každý den jsme zažívali nezapomenutelné zážitky. Každý večer to tu žilo. Hrála hudba a lidé tančili. Jeden den začal foukat vítr. Ráno byl zatím slabý, a tak jsme šli opět na pláž. Opalovali jsme se a mysleli si, že za chvíli bude zas bezvětří. Po nějaké době jsem šla do moře. Monika usnula a tak jsem šla sama. Docela mě to bavilo, takže jsem plavala už docela dlouho. Najednou jsem si všimla nafukovacího křesla, které se zdálo být blízko na moři. Plavala jsem jeho směrem a měla v plánu ho získat. Plavala jsem a plavala a když jsem se otočila, zjistila jsem, jaký kus už jsem od břehu. Docela jsem se lekla a ještě víc když mi začali bolet ruce. Opustila mě myšlenka o křesle a otočila jsem se. Směřovala jsem ke břehu. Jenže situace byla ještě horší. Abych se dostala na pláž, musela jsem plavat proti větru. Až teď jsem zjistila, jak silně vítr fouká. Vlny se zvětšovali a slaná voda my cákala do obličeje.Oči byly plné soli a proto tolik bolely. Vyčerpáním se mi zavírali oči a točila hlava. Stále jsem bojovala s vlnami a zdálo se mi, že zbývá už jen kousek. Popravdě jsem ale díky větru bylá stále na jednom a tom samém místě. Začínala jsem věřit, že to nikdy nezvládnu. Byla už jsem moc slabá. Mávala jsem, křičela, ale vše bylo k ničemu. Nikdo nebyl v doslechu a  ani mě nikdo nezahlédl. Nakonec mně bolela hlava a únavou jsem omdlela. Naštěstí to byla jen chvilinka a já se hned zase probudila. Vynořila jsem se na hladinu a kašlala vodu. Byla jsem osleplá a už jsem to chtěla vzdát. Najednou mě ale něčí ruce zvedly a tahaly před sebou. Kvůli soli jsem vůbec neviděla kdo to byl. Vzpomínám si jak mě tahal před sebou a vydechoval. Byl to muž, to jsem poznala. Jenže pak už nevím. Spadla jsem do bezvědomí. Probudila jsem se až na suchu. Kolem mě byl kroužek lidí a nade mnou krásný kluk. On mi dával první pomoc a já jen kašlala vodu. V tu chvíli jsem myslela, že se udusím. Sůl mi škrábala v krku a bránila nadechnutí. Pak, i přes bolest celého těla a přes únavu, jsem se posadila. Monika mě začala radostí objímat a říkala, že se o mě bála. Krásný, dlouhovlasý blonďatý muž, díky kterému jsem na živu, náhle zmizel. Nestačila jsem mu ani poděkovat a byl pryč. Mrzelo mě to a všude jsme ho hledala. I další den jsem místo odpočívání běhala mezi lidmi a hledala ho. Večer jsme s Monikou vyčerpány sedli na pláž. Chtělo se mi brečet. Nic takového se ale nestalo. Náhle totiž seděl vedle mě. On, kluk který mi zachránil život. Neuměl česky, ale stejně jako já uměl skvěle anglicky. Vysvětlil mi, že má stánek na pláži se zmrzlinou. Včera, když si mě všiml a běžel mě zachránit, nechal stánek nehlídaný. Nějaké děti mu tam brali všechnu zmrzlinu a on se je rychle snažil chytit. Naštěstí je chytil a dnes čekal, až se objevím. Byl velmi krásný, milí a vtipný. Skvěle jsme si rozuměli. Stále vtipkoval. Nevěděla jsem, jak se mu mám odvděčit. On nechtěl nic, jen malou pusinku na tvář. Opět zavtipkoval. Bylo mi s ním hezky. Strávila jsem s ním krásný večer. Byl jen o pár let starší než já. Další dny jsme trávili jen spolu. Prožívala jsem nejkrásnější chvíle svého života. Jenže pak přišel den, který jsem se snažila oddálit. Musela jsem se vrátit domů. Rozloučení s ním bylo dlouhé a smutné. Slíbili jsme si, že se brzo uvidíme, ale obou bylo jasné, že se to nestane. Přišlo ráno a já s Monikou stála před hotelem. Přijel minibus a vyrazili jsem k domovu. Cítila jsem se strašně. Každou chvíli jsem chtěla vyskočit a běžet za ním. To jsem ale nemohla. Nešlo to a tak jsme dojeli domů. Ráda jsem viděla své rodiče a kamarády, ale on mi tu chyběl. Stýskalo se mi a nemohla jsem se normálně bavit. Uběhl týden a já na něj nemohla zapomenout. Byla jsem v koncích a nevěděla jsem co dělat. Milovala jsem ho. Nešlo to. Já ho potřebovala znovu vidět. Sbalila jsem znovu věci a odletěla za ním, do Itálie. Hned po přistání jsem běžela na pláž. Pořád na stejném místě stál jeho stánek se zmrzlinou. Běžela jsem tam a všechno okolní mi bylo jedno. Už z dálky jsem ho viděla. Seděl na židli za stánkem a měl skloněnou hlavu. Tvářil se smutně. Konečně jsem stála vedle něj. Pozdravila jsem ho a on mě po hlase ihned poznal. Rychle zvedl hlavu a na jeho tváři se vykouzlil nádherný úsměv. Obejmul mě políbil. Prý beze mě nemůže žít a moc se mu stýskalo. Domluvili jsme se, že s ním strávím měsíc tady a pak se mnou odjede do Čech. Neměl rodinu a tak ho tam nic moc nezdrželo. Tak tedy uběhl měsíc a my společně seděli v letadle směr Česká Republika. Koupili jsme byt a společně se zabydleli. Netrvalo dlouho a on se celkem dobře naučil česky. Milovali jsme se a byli šťastný. Je zajímavé, že svou životní látku jsem poznala až když mi šlo skutečně o život.

  Nesprávný čas na nesprávném místě

Jmenuji se Tereza a je mi 15 let. Chodím posledním rokem na základní školu. Žiji jen s matkou, protože svého otce jsem nikdy nepoznala. Nemůžu říct, že se mi po něm nestýská a že mi nechybí otec, ale jsem na to takhle zvyklá. Můj táta se o mě nikdy nezajímal a od babičky vím, že to nebyl  dobrý muž. Už proto se po něm nesháním a nehledám ho. Mám dvě skvělé kamarádky, které bych za nic na světě nevyměnila. Jsem tajně zamilovaná do jednoho krásného kluka, který ale vůbec nic netuší. Rozumím si sním skvěle a nechci si to pokazit. Proto o mých citech k němu budu zatím stále mlčet. Prozatím mi stačí přátelství. Protože jsem člověk, který radši ustoupí a nerad se hádá, nemám žádné nepřátelé nebo o nich aspoň nevím. Ve škole mi to jde skvěle. Mám opravdu skvělou třídu. Ve všem se shodneme a dokážeme stát při sobě. Jsem hrozně moc ráda na tomhle světě. Jsem tu šťastná. V budoucnosti bych chtěla pomáhat lidem. Těším se na to, až mi budou děkovat že jsem se zachránila. Chtěla bych změnit opravdu jen pár maličkostí, jinak si nemůžu stěžovat. Tento šťastný a spokojený život musel však jednou skončit. Stalo se to po Vánocích v den, kdy by to nikdo nečekal. Ovšem nejzajímavější bylo to, že to vše způsobil můj tichý a hodný spolužák. Přišla jsem ráno do školy jako obvykle. Se zvoněním jsem usedla do lavice a úspěšně přežila první hodinu. Stejně se opakovala i druhá a třetí. Ale pak, o přestávce, se to stalo. Bylo krátce před další vyučovací hodinou. Ještě jsem rychle běžela na toaletu,, když v tom jsem uviděla svého spolužáka Romana na konci chodby se zbraní v ruce. Mířil na záda mé skvělé kamarádky, která nic netušící šla do třídy. Stejně jako já i on nečekal, že se tam objevím. Hrozně jsem se lekla a zpanikařila. Zakřičela jsem na kamarádku Radku, která byla terčem. Uskočila právě včas. Kulka byla vypálena. Nastala chvíle ticha. Poté spolužák Roman odhodil zbraň a dal se na útěk. V tom samém okamžiku Radka vykřikla. Rozeběhla se ke mně. Když doběhla a seděla vedle mě, spustily se z jejích očích slzy. Ležela jsem na zemí s dírou v břiše. Nepravidelně jsem dýchala a bolestí nemohla pořádně mluvit. Mé triko se rychle nasáklo krví. Radka na mě koukala a držela mě za ruku. Vyčítala si to, ale já ji uklidnila, že to není její vina, ale jen jednoho člověka. Všechno to zavinil Roman, který z neznámého důvodu vystřelil. Rána měla strefit Radku, ale strefila mě. Ta bolest byla ukrutná a já cítila, že mi zbývá chvilka života. Koukala jsem na Radku a říkala jsem ji, že ji mám ráda. Nemohla jsem jí říct vše, co bych chtěla, ale aspoň něco jsem zvládla. Za chviličku se kolem mě vytvořil kroužek přihlížejících. Sanitka už byla na cestě. Na ránu mi přiložili ručník a pod hlavu dali mikinu. Sledovala jsem ustrašené výrazy vše lidí kolem. Pak už jsem jen cítila, jak moc unavená jsem. Pomalu jsem zavírala oči a vše se ztrácelo. Co se dělo pak, to už nevím. Pamatuji si jen jedinou kratičkou chvilku, kdy jsem viděla člověka, který stále opakoval, abych nezavírala oči. Ovšem neudržela jsem je. Co všem jsem opravdu zažila jsem se dozvěděla až později. Přišlo mi to jako kdybych prospala věčnost. Ovšem prospala jsem jen dva týdny. Poté jsem otevřela oči a spatřila mojí smutnou mámu, který u mě seděla a držela mě za ruku. Koukala se k zemi, a tak si nevšimla, že ji pozoruji. Sevřela jsme dlaň a tím pádem máma zvedla hlavu. Úsměv, který se ji okamžitě vytvořil na tváři jsem neznala. Nikdy jsem ji neviděla šťastnější. Objímala mě, a říkala slova, jako že už myslela, že nikdy neotevřu oči. Stále jsem měla velké bolesti, ale podle všeho to, že jsem otevřela oči bylo velké zlepšení. Opravdu! V dalších dnech se vše jen zlepšovalo. Po nějaké době jsem se už i posadila a pak i postavila. Rána nebyla ještě úplně v pořádku, ale zlepšovalo se to. Zasáhla i nějaké orgány a jestli budou v pořádku, to se zatím ještě nevědělo. Uběhl celý měsíc a já dělala velké pokroky. Každý den jsem měla návštěvy. Buď Radku, mamku, další kamarádky nebo spolužáky. Nosili mi dárky a já už tu měla spoustu věcí. Začínala jsem se cítit zdravá. Od spolužáků jsem se dozvěděla, že Romana ještě nenašli. Bylo to podivné že tak mladého a nezkušeného chlapce nenašli, ale byla to pravda. Psali to v novinách i ukazovali v televizi. Nenašli Romana, ale  aspoň zjistili důvod tohoto činu. U něj doma v pokoji našli deník, který si podle rodičů vedl už hodně dlouho. Podle záznamů posledního roku, byl zamilovaný do Radky. Láska to byla velká. Bál se jí to říct nebo naznačit, protože myslel, že by ho odmítla. Jeho sebevědomí bylo moc nízké. Nakonec se rozhodl, že ji zastřelí. Rozhodl se proto, protože myslel, že když nebude žít, nebude se tolik trápit. Nesprávné a hloupé rozhodnutí. Nikdo už ho nechtěl nikdy vidět. Asi to věděl a tak udělal další hloupé rozhodnutí. Našli ho mrtvého ve staré chatce v blízkém lese. Jeho bezvládné tělo tam prý muselo ležet už nějaký druhý týden. I když se všem už dávno zhnusil, rána to byla velká. Tohle nikdo nečekal. Můj stav byl už v tak dobrý, že mě propustili z nemocnice domů. Znovu jsem začala žít šťastný život. Dokonce díky této události jsem začala chodit s mou dlouhodobou láskou. Byl ještě lepší než jsem ho znala jako kamaráda. Za necelý rok na to všichni zapomněli krom Romanovo rodiny. Ta na to nezapomene asi nikdy. Díky skvělým lékařům jsem se uzdravila bez následků. Je až zarážející, kam je člověk kvůli lásce ochoten dojít. Když věci nedomyslíme do konce, často se stane něco, co jsem ani sami nechtěli.

Malárie

 Lenka oslavila své 18. narozeniny a hned plánovala odjezd do zahraničí. Chtěla cestovat a prozkoumávat nové země i přes nesouhlas rodičů. Se svou nejlepší přítelkyní tohle plánovali už dlouho a tak asi za 3 měsíce měli letenku do první země. Mířili do Egypta a poté po celém světě. Sbalili si jen pár věcí a vyrazili. Lenku ale neminula ani hádka s rodiči. Nesouhlasili a chtěli mít svou dceru stále u sebe. Snažili se ji zastrašit a upozorňovali ji na různou zlou zvěř nebo na nemoci zahraničí. Neodradili ji a tak Lenka společně s Martinou seděli v letadle. Konečně se začínal plnit jejich sen a oni měli obrovskou radost. Dorazili do Egypta a vyhledali si hotel. Objednali si jen tři noci, protože chtěli prozkoumat i jiné vzdálenější oblasti. Každý den vyráželi na túry a poznávali krásy této země. Bylo to pro ně úžasný. Měli vše co si kdy přáli. Po týdnu odletěli do Chorvatska, pak do Itálie a poté do Francie. Dál a dál všechny země které je tolik lákali.  Užívali si života bez závazků. Deset nejlákavějších zemí měli za sebou a plánovali cestu domů. Při své poslední návštěvě cizí země Lenka poznala nádherného muže. Na její štěstí to byl také vášnivý cestovatel a Čech. Potkali se v restauraci a ihned se do sebe zamilovali. Byla to tzv. láska na první pohled. Poslední dny strávili stále spolu a cestu domů si naplánovali společně. Lenka, Martina a Tomáš nasedli do letadla směr Čechy. Na jednu stranu se těšili, ale Lenka měla strach z rodičů. Měla pro ně mnoho dárků a těšila se na ně. Jen doufala, že ji přivítají. Nechtěla aby na ni byli naštvaní. Uvidí je po roce. Úspěšně přistáli a konečně viděli ty známé místa. Asi na půlce cesty se Martina s Lenkou rozešli s Tomášem, protože bydlel jinde. Bylo to asi 100 km od nich. Když Lenka otevřela dveře svého domova uviděla radostné tváře svých rodičů. Nezlobili se na ni, protože stesk jim pomohl zapomenou na tu hádku. Všechno bylo v naprostým pořádku. Tomáš už měl v hlavě jasno a tak se chtěl přestěhovat k Lence blíž. Plánoval to ale až nejdříve za půl roku, protože se nemohl jen tak sebrat a znovu odjet. Tentokrát to bylo nastálo i když ne tolik daleko. Každý druhý týden za sebou jezdili. Jenže Lenka začala mít velké problémy. Často dostávala zimnici a vysoké horečky. Doktoři nejdříve vůbec nevěděli co to je, ale po zprávě, že hodně cestovala měli jasno. Lenka se v zahraničí nakazila vážnou nemocí. Malárie. Byla z toho moc špatná. Rodiče ji varovali a ona je neposlechla. Tohle nečekala. Tolik krás poznala, tolik si tu dlouhou dovolenou užívala a má to mít takovýhle konec? Ne! Musí bojovat a tak byla na léčení. Ležela v nemocnici. Jenomže situace byla zlá. Malárie byla v tom nejhorším stádiu a projevy byli až smrtelné. Lenka trpěla velkou bolestí a dostávala neřízené záchvaty zimnice. Tomáš byl zmatený. Už tři týdny ji neviděl. Řekla mu že odjíždí do Francie a že bude nejlepší když se rozejdou. Tohle mu řekla jen tak přes telefon a pak to položila. Bez vysvětlení. Až když přijel pochopil. Lenka byla v kritickém stavu a nechtěla aby se Tomáš trápil. Nedomyslela, že takhle se trápil ještě víc. Přijel za ní a když zjistil co se děje, omdlel. Byla to pro něj opravdu velká rána. Tolik se o ni bál. Byl u ní každý den a každý den ji dodával naději. Držel ji za ruku a vyprávěl různé příběhy. Po celém měsíci se konečně dočkali všichni velkého obratu. Lence se konečně přilepšilo a bolest ustávala. Netrvalo dlouho a byla opět zdravá jako rybka. Propustili ji z nemocnice a ona zase spatřila ty krásné věci jejího domova. Uvědomila si, že přísloví, které je tolik známe, je opravdu pravdivé. „Všude dobře doma nejlíp.“ Ráda poznávala jiné země, ale jen jedinou zem měla opravdu nejraději. Českou Republiku. Tady byla doma a měla tu vše co potřebovala. Domov, rodinu, skvělého kluka a přátele, které ji vždy podrží. Uvědomila si, jak šťastná zde může být a kolik lidí ji má rádo. Měla velké štěstí, že se z této smrtelné situace dostala bez následků. Stále hledáme něco víc a až se ocitneme v kritické oblasti, uvědomíme si, že nic víc už nepotřebujeme a nechceme!

  Dítě

Už jako malá jsem si ráda hrála s panenkami a starala se o ně. Oblékala jsem je,krmila nebo myla. Této záliby jsem se nezbavila ani když mi bylo 14. Hrozně moc jsem chtěla mít miminko a starat se o něj. Nechtěla jsem se starat jen o neživou panenku, chtěla jsem normální živé dítě Mé přání ale ještě pár let muselo počkat. Bylo mi jasné, že v 15 bych se o dítě nemohla pořádně postarat a ani tu nebyl otec.

Když  porodila teta mého bratrance, byla jsem u nich velmi často. Pomáhal jsem jí s jeho výchovou i když o to nestála. Často mi říkala, abych chodila na návštěvy, ale  méně často. Byla jsem tam téměř každý den. Ovšem jen do té doby, než jsem se s tetou pohádala. Byla velmi naštvaná, když jsem si bratrance přinesla domů a jí jsem nic neřekla. Od té doby mi k němu pořádně ani nepouštěla a tak jsem byla zase bez miminka. Už aby mi bylo 18 a měla jsem kluka, který by chtěl mít se mnou miminko. Nebavilo mě jen tak chodit po městě, povídat a nedělat vůbec nic jako to dělali moje kamarádky. Já stále koukala doma na různé videa s novorozenci nebo nakupovala malé oblečky. Konečně nastal rok, kdy jsem měla své osmnácté narozeniny. Zanedlouho se objevil i kluk mích snů. Byl milí, hodný, vydělával peníze a já věděla, že by to byl skvělý otec. Nejdříve jsem si to ale chvíli ověřovala a po měsíci jsem mu řekla, že bych chtěla mít dítě. Nebránil se tomu a souhlasil. Od té doby jsem to stále zkoušeli a já marně čekala až těhotenský test bude pozitivní. Jenže pořád se nedařilo a mezi námi začali kvůli tomu vznikat hádky. Sváděla jsem to vše na něj a stále mu vyčítala, že za to může jen on. Po návštěvě gynekologa jsem ale zjistila pravdu. Nemůžu mít děti. Tohle byla obrovská rána a mě se zhroutil sen. Bez dítěte nechci žít. Moc jsem se trápila stále jen brečela. Přítel mě stále uklidňoval, ale já o to nestála. Zabíjel mě pohled na šťastné maminky, které se pyšní svými dětmi na ulici. Pozorovala jsem je každý den a záviděla jim. Byla jsem v koncích a už pro mě neexistoval jediný důvod žít na tomhle světě. Sebevražda byla pro mě jediným východiskem z téhle situace. Pokus byl ale neúspěšný. Nachytal mě přítel v koupelně a odvezl do nemocnici. Zachránili mě i když se jich o to nikdo neprosil. Doporučili mě psychologa, ke kterému jsem ale stejně nešla. Nepomohl by mi. Abych mohla mít dítě, to nemohl zařídit. Už jsem byla zoufalá, a tak jsem jednou před lékárnou vzala z kočárku malé miminko.  Bylo mi jedno co se stane dál, ale konečně jsem zase cítila radost. Ovšem měla jsem ho jen chvíli, protože maminka  mě dostihla a zase mi ho vzala. Naštěstí mě nenahlásila na policii, ale řekla to mému příteli Karlovi, kterého dobře znala. Odvedl mě k psychiatrovi a přestal se se mnou vídat. Od té doby jsem k psychiatrovy chodila pravidelně a za necelý měsíc jsem na sobě zpozorovala první příznaky. Opět mi vrátil chuť do života. Uvědomila jsem si, že ne všechny sny se vždy plní. Také mě přivedl na myšlenku adoptovat si dítě. Hlavně tímto skvělým nápadem jsem se opět vrátila do normality. Začala jsem žít od znova společně s Karlem. Adoptovali jsme si holčičku a starali se o ni, jako by byla naše vlastní. Vyrostla z ní krásná žena a my na ní byli pyšní. Karel mě požádal o ruku a já v tu chvíli věděla, že mám vše co jsem si vždy přála. Všem lidem bych chtěla říct, že svým snům musíme dát volný průběh aby se doopravdy staly.

Motosport

 Jirka byl vášnivý motorkář. Jeho největším koníčkem byly motorky. Každý den jezdil na projížďky. Nebyl jediný den, kdy by na motorce neseděl. Byl na ni tak trochu závislí. Skoro každý víkend se pořádali závody, na kterých nesměl nikdy chybět. Byl opravdu dobrý a svou milovanou motorku ovládal skvěle. Nebyl nikdo, kdo by byl lepší než on. Žil jen pro svou motorku a pro vítězství. Jeho sbírka pohárů a ocenění se stále jen rozšiřovala. Jeho umění se začalo rozšiřovat po celé zemi a tak se sjíždělo mnoho motorkářů, kteří chtěli dokázat, že jsou lepší než Jirka. Žádnému se to ale nepodařilo a Jirkovi stále stoupalo sebevědomí a chuť vítězit. Nesnášel prohru a nikdy by nepřežil, kdyby v jeho seznamu vítězství byla třeba jen jediná prohra. Nikomu se nedařilo ho předjet, a to se sjížděli závodníci z celého světa, až pak…….Pak byl další závod jako každý jiný. Jirka neviděl žádný problém a tak zase stál připraven na startu. Bylo tu mnoho známých jezdců, které on už dávno znal a přesně věděl jejich taktiky. Avšak přece jenom tu byl někdo, koho vůbec neznal. Nebyl přihlášen do závodu a ani neodstartoval od startu. Když závodníci odstartovali, z neznáma vyskočil další jezdec. Nikdo nevěděl kdo to je, protože měl helmu. Závod dojel jako první, ale pak se hned ztratil. Jirka byl opravdu naštvaný a takhle ho ještě nikdo neviděl. Chvíli neznámého pronásledoval, ale pak se mu ztratil. Chtěl vědět, kdo ho předjel a kdo je lepší než on. Nenáviděl ho. Když se neznámí závodník objevil takhle už třikrát a vždy rychle zmizel, Jirku to opravdu vytočilo. Všude ho hledal a pokaždé dělal něco, čím by ho mohl chytit. Zábrany u brány nikdy nepomohli, bylo vidět že jezdec je opravdu zkušený. Už sedm závodů vyhrál neznámý jezdec a vždy bez jakéhokoliv čekání zmizel. Jirka byl opravdu naštvaný a nikdo na něj v poslední době nemohl promluvit, protože na všechny nadával a křičel. Další den a další  závod. Na startu je připraveno dvacet závodníků a všichni ví, že za chvíli jich bude o jednoho víc. Čekali, až se z neznáma vyřítí oranžová motorka a všechny předjede. Měli pravdu a tak zanedlouho opět přijel. Netrvalo dlouho a opět se neznámý dostal na první pozici. Poslední kolo a Jirka je druhý. Zrychloval a už skoro byl vedle prvního jezdce. Konečně se mu to povedlo a on měl první pozici na dosah ruky. Oranžová motorka ale přidala plyn a opět začala směřovat první do cíle. Jirka se dostal k prvnímu jezdci na vzdálenost ruky, natáhl ruku a závodníka strhl na zem. Celý šťastný už viděl cílovou čáru. Když ji přejel začal skákat a jakoby mu spadl kámen ze srdce. Konečně zase pociťoval ten pocit, že ho všichni obdivují. Nezajímalo co se stalo s neznámým, protože na něj hned zapomněl. Jeho přátelé nejdříve spolu s ním jásaly, ale pak jim začala tuhnout krev v žilách. Neznámý jezdec ležel v krvi na vozovce a k němu spěchal tým lékařů. Poskytovali mu rychle první pomoc a čekali na příjezd sanitky. Všichni na Jirku začali pokřikovat a házet vše, co měli po ruce. Začali ho nenávidět a nechápali, jak kvůli výhře mohl tohle udělat. Další týden Jirka nevycházel z domu, protože všude kolem jeho domu byla spousta lidí, kteří ho nenáviděli. Mnoho novinářů, kteří čekali na vhodnou chvíli, aby ho mohli vyfotografovat. Pak začal přemýšlel, jestli ho má navštívit, ale odvahu nějak ztratil. Nakonec se ale rozhodl a tak se vydal do nemocnice. Nevnímal lidi kolem sebe a bylo mu jedno, že na něho pokřikují ty nejhorší slova. Když došel do nemocnice, zeptal se na recepci, na kterém pokoji leží. Když otevřel dveře zpanikařil. Odešel a šel se znovu zeptat recepční. Ta mu ale znovu zopakovala ten samý pokoj. Vešel znovu a opět vyděšeně koukal. Na lůžku neležel muž, ale krásná, mladá žena. Až teď si uvědomil, co způsobil a jakou hloupost kvůli vítězství způsobil. Slečna jménem Jitka ležela bez hnutí a okolo ní bylo spoustu přístrojů, na které byla připojená. Její zhmožděné tělo se nepatrně nazvedávalo, podle toho jak dýchala. Jirka stál jako přibitý a v hlavě mu letěly ty nejčernější myšlenky. Od tohoto dne chodil do nemocnice den co den a čekal a hlavně doufal, že už brzo Jitka otevře oči. Často k ní mluvil, ale bez odpovědí. Až jednou….Seděl opět u jejího lůžka a vysvětloval ji, jak moc mu záleželo na vítězství a omlouval se. Stalo se něco co nečekal. Najednou uslyšel slaboulinký hlásek, který říkal chápu. Lekl se a rychle zvedl hlavu na Jitku. Koukala na něj a měla pootevřené ústa. Jirka začal panikařit a bál se, že ho vyhodí. Ona mu ale řekla, že to chápe a i když to co udělal bylo nesmyslné chápe to. Je přece také závodnice. Ulevilo se mu a chtěl začít křičet radostí. Chodil za ní každý den a nikdy nezapomněl na dárek. Květin měla v pokoji už celou hromadu. Rozuměli si a její stav se rychle měnil k lepšímu. Jirka si uvědomil, jak skvělá je a zamiloval se do ní. Po dlouhé úvaze ji to řekl a ona odpověděla, že to cítí stejně. Celé dva měsíce už ležela v nemocnici a podle všech výsledku se zdálo, že už brzo půjde domu. Oba byli moc šťastný a plánovali společnou budoucnost. Nemohli se dočkat, až ji propustí domů. Společné chvíle jim ale utíkali rychle a tak přišel den, kdy se Jitka zvedala z postele. Jirka už ji sbalil všechny věci a proto už zbývalo jen, aby se Jitka postavila na nohy. Povedlo se a tak nastoupili oba do auta. Jirka se věnoval řízení a Jitka byla šťastná, že sedí vedle něho a už je v pořádku. Najednou ale zjistila, že nemůže hýbat nohama, její zděšený výraz Jirkovi neunikl a tak se začal ustaraně vyptávat co se stalo. Začal se soustředit jen na ni a tak nevnímal řízení. Nezpozoroval tedy, že před ním zastavil kamion a plnou rychlostí do něj narazil. Jirka byl na místě mrtvý a Jitku převezli do nemocnice. Na živu byla jen jeden den a pak svým zraněním podlehla. Všichni ale věděli, že umřela hlavně proto, že už neměla sílu bojovat a neměla žádný důvod žít. K jejímu úmrtí přispěla také výčitka, že Jirka je mrtvý kvůli ní. Oba tedy zemřeli a to hned poté, co se stali šťastnými.

Pěvecká skupina

 Skupina čtyř mladých lidí se rozhodla zpívat. Všichni měli opravdový talent. Zpívání bylo to jediné, co je opravdu bavilo. Pořídili si nástroje a dokonce i místnost, ve které každý den zkoušeli. Dlouho přemýšleli jak zařídit, aby se mohli předvést někde, před lidmi. Nechtěli do žádných velkých podniků, nechtěli riskovat, že se lidem jejich zpěv nebude líbit. Nakonec jeden člen skupiny přišel s nápadem, který by nepomohl jen jim, ale i starému známému. Měl podnik, malá pizzerie a poslední dobou ztrácel zákazníky. Napadlo ho, že kdyby se v pizzerii pořádala velká oslava, kde by zpívali, mohli by své díla předvést před pár lidmi a ještě by to přineslo peníze. Povedlo se to zařídit a tak poprvé stály před lidmi, kteří čekali na jejich hudbu. Bylo plno a peníze se jen hrnuly. Při první písni, která měla být hit se ovšem nic nedělo. Všichni koukali s obočím nahoru a nejevili zájem. Při druhé písni opět nic. Kluci se však nevzdávali. Při třetí písni, se pohled lidí na ně změnil. Opravdu se jim tahle píseň zalíbili. Poskakovali a křičeli. Sebevědomí stoupalo a po dvou hodinách byl vyčerpán celý jejich dlouhý seznam písní. Po skončení oslavy za nimi přišel chlápek, kterého všichni moc dobře znali. Byl to známý manažer proslaveného zpěváka. Pochválil jim jejich dílo a na závěr jim dal svou vizitku. Domluvili se, že mu kluci pošlou nahrávky svých děl. Všichni byli radostí bez sebe. Snad to byl osud nebo jen náhoda, že tento manažer se objevil v této malé pizzerii. Po týdnu odesláno. Balík s nahrávkami byl odeslán a oni čekali na odpověď. Měl jim nazpátek poslat jeho názor. Ovšem ani po pár týdnech se nedočkali odpovědi. Odeslali znovu, ale opět nic. Vydali se tedy za ním osobně, ale jakoby naschvál nebyl doma. Další a další pokusy a stále bylo vše marné. Zvolili tedy jiný způsob. Pronajali si nahrávací studio a své songy nahráli na CD.  Na světe bylo zatím 50 kusů. Roznesli je všude. Obchody, benzínové pumpy prostě kamkoliv. Prodavači je dávali jako dárek zdarma k nákupu. Tímto jednoduchým způsobem se proslavili. Všichni je vyhledávali. Nahrávali další a další písničky a rozdávali je světu. Získali svého vlastního manažera a rychle zbohatli. Objížděli města a zpívali. Byli vidět v televizích i slyšet v rádiu. Jejich skupina otřásla světem. Jenže nemělo to dlouhé trvání. Asi po roce se stalo něco, co nikdo nechápal. Přepadli je jednou večer a naložili do vozu. Se zavázanými oči je odvezli do místnosti a zamkli. Skupina nevěděla kdo to byl a ani proč to udělali. Místnost s pohovkou, televizí, záchodem a koupelnou a lednicí jim musela stačit. Po nějakém čase se vždy v lednici objevilo nové jídlo. Nikdy se jim nepovedlo odchytit toho, kdo jim tam to jídlo dával. Netušili kdy je noc a den a ani jak dlouho už jsou tam zavřený. Ovšem přišlo jim to jako rok. Nudu a strach, který zažívali je nenechal pořádně spát. Kdyby aspoň věděli proč jsou tu. Vymizeli z televizních obrazovek a všichni na ně zapomínali. Uběhl opravdu rok a nikdo si nevzpomněl na čtyřčlennou skupinu. Protože se po celém světě rozneslo, že odjeli daleko do zahraničí, nikdo je nehledal. Až po velmi dlouhé době se dozvěděli pravý důvod tohoto únosu. Jejich únosce jim prozradil, že je o to požádala muž, který je teď neznámější zpěvák na celém světě. Zbytek jim nemusel nikdo říkat. Bylo to hned jasné. Oni pro toho muže byli velmi dobrým konkurentem. Doslova je smetl z povrchu zemského a tak se stal on ten obdivovaný. Lidé neměli čas myslet na jejich skupinu. Ještě byl tak laskavý, že jim dával jídlo a nechal je naživu. Jenže oni by byli raději mrtvý než tam, kde jsou. Když si trochu zvykli, skládali písničky i bez hudebních nástrojů. Už jich měli spousty. Únosce, který je každý den hlídal, nosil jim potřebné věci nebyl až tak špatný muž. Všichni se s nim seznámili a skamarádili. Hráli společně karty a on jim začal důvěřovat. Věřil jim a tak někdy ani nezamykal dveře. Jenže na tohle přesně oni čekali. Hlídali moment, kdy přijde ten pravý okamžik a oni utečou. Konečně přišel a oni omráčili únosce. Po malé chvilce hledání se jim podařilo najít východ a spatřili konečně světlo světa. Bylo jim jasné, že lidi si jejich tváře budou pamatovat a tak se co nejvíce zakrývali. Dostali se do domu, který patřil jednoho člena rodině. Ukryli se tam a rozmýšleli, co bude dál. Vymysleli plán a snažili se ho uskutečnit. Vše šlo jako po másle. Nejdříve zjistili vše o muži, který byl jejich nástupcem. Díky důkazům, které sehnali v budově, kde strávili celý rok se podařilo obvinit muže z únosu. Dostal se do vězení a všichni lidé je hned litovali. Díky skladem, které jen tak bez nástrojů složili během doby v tajné budově se brzy zase dostali na první stupeň zpěvu. Lidé je obdivovali a Fanynky je milovaly. Jejich sen se opět stal skutečností. Vydělávali obrovské peníze, ale nebyli namyšlení jako většina slavných. Peníze věnovali charitě, chudým a rodině. Byla to nejslavnější skupina těchto let.

  Přátelství

 

 „ Ahoj Adél,“

„ Ahojky Zuzi, strašně jsem se na tebe těšila a už jsem se ani nemohla dočkat. Dovolená byla fajn ale stýskalo se mi. A co je nového? Povídej rychle.“

Tyhle dvě dívky, Zuzana a Adéla, jsou nerozlučná dvojka. Přátelí se už od školky a od té doby se snad ještě nikdy nepohádali. Ve všem se skvěle shodnou, mají stejné zájmy a vlastnosti. Obě dvě se rádi smějí a tak v jejich blízkosti nikdy není nuda. Jako všechny děvčata v jejich letech mají ale také svoje starosti, které dokáží vymést jejich úsměv z tváří. Dokáží ale jedna druhé pomoci a tak se nemůžou trápit dlouho. Každý jim tohle přátelství závidí a oni si toho váží. Mnoho jiných přátelství předstírá, ale pak není mezi těmito lidmi šťastný.

Začali konečně prázdniny, na které se moc těšili. Každý den trávili spolu a užívali si každičké chvíle. Seznámili se se spoustou lidí a našli si mnoho přátel. Nikdo však ale pro ně neměl takovou cenu jakou má ta druhá. Zažívali mnoho legrace a nezapomenutelné zážitky. Na konci Července jela Adéla se svojí rodinou na dovolenou k dalekému moři. Na jednu stranu se moc těšila ale na tu druhou si ani nemohla představit že bude bez Zuzany. Rozloučení bylo dlouhé a smutné. Tak tedy Adéla se slunila na pláži, koupala se v moři a večer chodila společně s rodiči na místní disko. Zuza zůstala doma, protože žila jen s matkou a ta mnoho pracovala. Nudila se a hledala něco, co by ji aspoň na chvíli zabavilo. Vzpomínala na její nejlepší kamarádku a už chtěla aby byl příští víkend. Každý den si psali Smsky a bylo jim jedno, že tím utratili mnoho peněz. Adéla měla přijet v pondělí a ve středu pro Zuzanu přišla spolužačka a společně se vydali na koupaliště. Spolužačka jménem Marie byla celkem milá, ale jen do chvíle, kdy přišli k bazénu. Čekalo tam mnoho dalších spolužáků a přátel. Zuza to uvítala a začala si ten den užívat. Byla opravdu legrace. Marie byla opravdu skvělá. Když všichni leželi u bazénu a povídali si, přišlo téma, které měli všichni připravený celou dobu, jen Zuza o tom nevěděla. Všichni začali rozebírat Adélu a pomlouvali ji. Chtěli ji namluvit, že Adéla není dobrá kamarádka a že ji pomlouvá na každém rohu. Prý ji to jen chtěli říct, aby věděla co je Adéla zač. Zuza už nevěděla co je a není pravda a tak radši odešla domu. Zbytek týdne strávila přemýšlením a nevěděla komu má věřit. Hrozně moc toho špatného na svou nejlepší kamarádku slyšela a moc se trápila. Bála se toho, že až přijede, nebude vědět jak se má chovat. Marie pro ní ještě jednou přišla domu, aby s ní šla ven, ale ona nešla. Ještě jednou se při té příležitosti zeptala, jestli je to všechno pravda. Marie ji to znovu potvrdila. Teď u vážně nevěděla.

Přišlo pondělí, kdy se domu vrátila Adéla. Hned po příjezdu domu chvátala za Zuzanou. Zazvonila a spatřila ji ve dveřích. Radostí ji objala. „ Ahoj Adél,“

„ Ahojky Zuzi, strašně jsem se na tebe těšila a už jsem se ani nemohla dočkat. Dovolená byla fajn ale stýskalo se mi. A co je nového? Povídej rychle.“ Zuza předstírala radost a na tváři se snažila vykouzlit přesvědčivý úsměv. Na její štěstí musela Adéla brzo domu, protože musela mamce pomoc vybalit. „ Uf, nic nepoznala“ řekla si Zuzana po Adélčiným odchodu. Bylo ji ale jasné, že se to dřív nebo později stejně dozví. Další den to bylo v pořádku a zase nic nepoznala, ale ten další už to bylo horší. Byli zase spolu a Adéla ji řekla, že se ji zdá nějaká jiná a ptala se jí, jestli se něco stalo. Zalhala a odpověděla, že je vše v pořádku. Měla v hlavě hrozný zmatek. V dalších dnech se s ní pomalu přestávala bavit. Nejdříve se vymlouvala na různé nemoci a tak dále, ale později už řekla, že se ji ven nechce. Obě se moc trápili, ale jen Adéla to dala znát.  Zuza byla každý den venku s Marii, smála se a zažívala nové zážitky. Naopak Adéla byla venku jen výjimečně a to s člověkem, kterého měla ráda, ale ne tolik. Jinak seděla stále doma. Nevěděla proč se tohle stalo. Nevěděla proč se sní přestala bavit. Litovala toho a chtěla vrátit čas. Neměla nikdy odjíždět na tu dovolenou a vše by bylo v pořádku. Trápila se a takovouhle bolest nikdy nezažila. Bylo to jako kdyby ji odtrhli půlku srdce. Mnohokrát se snažila se Zuzanou nějak setkat a promluvit si, ale nedařilo se jí to. Pak ji napsala SMS, že to takhle nejde dál a že se moc trápí. Ona odepsala, že dřív to už nešlo dál a až teď je konečně šťastná. Hodně se změnila. Zuzana byla vždy hodná, ochotná, citlivá, milá a nikdy by do ní tohle to Áda neřekla. Teď byla odvázaná, ráda středem pozornosti a tak nějak zvlčela. Nepoznávala ji a když viděla jak se chová, měla v sobě takový hrozný pocit a vždy radši odešla někam pryč. Po nějaké době si řekla, že už to asi nemá cenu, ale že udělá naposledy první krok. Poslední šance. Napsala znovu SMS a prosila o setkání, i když třeba poslední. Zuzana si řekla, že se sní tedy setká, aby už ji nikdy neotravovala. Setkali se a Adéla začala mluvit. Řekla ji, že ji to vše moc mrzí, že se omlouvá, nechápe proč se to stalo, vyčítá si to, má ji pořád moc ráda, chtěla by vše jako dřív a tak podobně. Zuzana na ni zůstala koukat a jakoby z hlouby duše opět cítila, jaká byla dřív. Probudili se v ní opět city a cítila, že udělala obrovskou chybu a má ji také moc ráda. Po nějaké době ticha se konečně Zuza vzpamatovala a vylila své srdce. Vše ji řekla, proč se to vše stalo a jak je hloupá, že tomu věřila. Obě si uvědomili, že nechtějí jedna druhou ztratit. Adéle došlo, jak cenný poklad mohla v krátkou dobu ztratit. Naletěla lidem, kteří jim chtěli překazit dlouhodobé a krásné přátelství. Od tohoto okamžiku, kdy si obě odpustili bylo vše jako dřív, jen obě byli o zkušenost navíc: jen pár lidem na tomhle světe můžou doopravdy věřit.

  Jak dokáže pár lidí změnit dokonale člověka

V patnácti letech jsem přestoupil na zemědělskou školu. Protože jsem se chytil špatné party lidí, stal se ze mě tak trochu grázlík. Všechno mi bylo ukradené, zajímal jsem se jen o jedno, aby mě kluci v partě obdivovali. Nadával jsem svým rodičům, začal jsem kouřit, sprejoval jsem, ve škole dostával špatné známky, chodil na zábavy, domů chodil pozdě nebo někdy vůbec, kradl peníze a to všechno jen proto, abych vypadal drsně. Mnohokrát jsem se dostal na policejní stanici, kvůli ničení soukromého majetku. Vždy si mě museli rodiče vyzvednou a dostal jsem podmíněný trest. Nikdo se se mnou nebavil, jen ti, co byli jako já. Tohle vše bylo ještě proti tomu co nastalo pak dobrý. Začal jsme brát drogy. Nezáleželo mi co to bylo za drogu, hlavně že nějaká byla. Stal se ze mě závislák a já stále více bral rodičům peníze. Jednou, pod vlivem alkoholu,  jsem večer ukradl tátovi kreditní kartu a šel k bankomatu. Protože vím, kde má napsaný kód, nebylo pro mě těžké vybrat si jakoukoliv částku. Vybral jsem 10 000 korun a kreditní kartu zas vrátil na místo. Nikomu jsem nic neřekl jen lidem v partě. Nakoupili jsem za to alkohol, cigarety, marihuanu a jiné drogy. Bylo toho spoustu. Myslel jsem, že tolik peněz nám vystačí na dlouhou dobu, ale zmýlil jsem se. Mí falešní kamarádi vše ihned utratili a tak mě donutili vybrat další peníze. Drogu jsem potřeboval a tak už jsem takhle pětkrát získal peníze. Jenže pak se stalo to, co se stát prostě muselo. Otec přišel na velkou ztrátu peněz a hned mu bylo jasné jak se to stalo. Využil jsem jeho důvěry. Tohle mi řekl a v rozčileném stavu mě vyhodil z domu. Oba rodiče se o mě přestali zajímat a myslím, že se jim i ulevilo, když mě neviděli jak si ničím zdraví. Nejdříve mě chtěli dát do polepšovny, ale to jsem jim rozmluvil. Asi jsem si to udělal ještě horší, když jsem polepšovnu odmítl. V té době mi to bylo ale jedno a přespával jsem v jednom starém opuštěném domě bez topení a elektřiny. Naštěstí tu se mnou byli další tři kluci, takže obstarávání peněz a drog  bylo jednoduší, ovšem stále dost těžké. Když bylo opravdu nejhůř, vykradl jsem benzínovou pumpu a nikdo nevěděl, že jsem to byl já. Zalíbilo se mi tohle jednoduché získávání peněz a tak jsem začal krást často. Jenže samozřejmě na mě brzy přišli a tak jsem dostal 2 roky. Ve věznici jsem prožíval nejhorší období. Za prvé jsem nemohl žít bez drogy a za druhé jsem měl se spousty ostatních vězňů váleční vztah. Přemístili mě do léčebny, kde jsem strávil celý rok. Konečně jsem byl zase nezávislý. Zbývalo mi odsedět si 10 měsíců. Nepřátelské vztahy se stále prohlubovali a mnohokrát mi šlo i o život. Naštěstí jsem to zvládl a tak jsem se opět ocitl na svobodě. Těšil jsem se jak začnu nový život a omluvím se své rodině, jenže mi to zase nevyšlo. Rodina o mě nestála a nechtěla mě ani vidět. Nemohl jsem kvůli své klasifikaci najít dobrou práci a neměl jsem žádné přátelé. Jenom o pár lidech jsem věděl, že o mě stojí. Stará, dobrá parta. Nechtěl jsem se do toho opět dostat, ale oni mě stále přemlouvali. V myšlenkách jsem měl pořád to hrozné období, kdy jsem neměl drogy. Bylo to opravdu těžké, ale odmítal jsem je a už se s nimi nechtěl bavit. Začali mi vyhrožovat a násilím mě nutili obstarávat potřebné peníze. Nechtěl jsem, ale musel. Vyhrožovali mi smrtí. Zavřeli mě do jedné, tmavé místnosti a pustili mě jen tehdy, když potřebovali peníze. Dívka jménem Karolína, která bydlela nedaleko našeho doupěte to každý den pozorovala. V místnosti, kde jsem byl, bylo jen jediné malé okénko, na kterém byli mříže. Dívka se jednou odvážila a šla si doupě prohlédnout. Nahlédla okénkem do pokoje, kde jsem seděl já. Hned jak jsem ji uviděl, rozběhl jsem se k oknu. Lekla se mě a utekla. Křičel jsem, že nejsem jako oni a že mě tu drží. Věděl jsem že mě slyšela. Zanedlouho se vrátila celá parta, takže bylo štěstí, že utekla. Další den se znovu objevila u okna. Tentokrát už pomalu, jsem došel k okénku. Neutekla a já spatřil její krásu. Řekl jsem jí pravdu o tom, co dělám v téhle místnosti a ona mi uvěřila. Skoro jsem chtěl skákat radostí, když jsem věděl, že mi někdo věří a je na mé straně. Od té doby za mnou chodila každý den a nosila mi jídlo a pití. Vždy zůstala jen tak 30 minut a pak odešla, aby ji nenačapali. Skvěle jsme si rozuměli a já zjistil, že byla v minulosti také závislá. Chtěla mi nějak pomoc, ale nevěděla jak. Společně jsme se snažili odstranit mříže z okna, ale bez úspěchu. Zbývala jediná možnost, kterou jsem ji celou dobu zakazoval. Nahlásila to na policii a oni zatkli celou partu. Vypáčili dveře a dostali mě ven. Až teď jsem uviděl, že dívka která mi nejspíše zachránila život je na vozíčku. Stála opodál a pozorovala, jestli vše dobře dopadne. Když se ujistila, chtěla rychle ujet a zmizet. Bála se, že bych se sní nebavil, jen proto, že je na vozíčku. Sice mě to hodně zarazilo, ale to jen proto, že jsem to nečekal. Stačil jsem Karolínu zachytit a poděkovat ji za to všechno. Ujistil jsem ji, že to, že nemůže chodit u mě není žádný problém. Teď už to jsou čtyři roky a já jsem se s Karolínou oženil a měli jsme společně holčičku. Rodiče mi odpustili a já si našel skvělou práci. Jsem rád že to takhle dopadlo a nikomu bych nepřál tuhle strašnou minulost.

Trápení 

 Byla jednou jedna dívka-15 let.Byla úplně normální z normální rodiny.Její matka hodná a starostlivá,otec pracovitý a i když se někdy rozčiloval byl také hodný.Nemohla si stěžovat!

Měla spoustu kamarádů,kteří ji měli rádi.Byla usměvavá,milá,kamarádská a hodná.Takhle nějak by ji asi definovali její blízcí do 14 let.S žádným klukem nechodila,ale i tak milovala.On ji sice bral jen jako kámošku,ale i za to byla ráda.Takže tahle spokojená holka,která neměla ráda hádky,měla své představy o životě a štěstí si plánovala,jak si užije poslední ročník na základní škole se svou třídou.Lidi tam zná už 9 let a myslela si,že ví přesně jací jsou a co od nich může čekat.Tato třída je celkem pohodová a i když tady má někdo někoho rád více a někoho zase méně,nejsou tu žádné větší spory.Měla ji ráda.Takže plánovala si,že tenhle rok si užije úplně nejvíc a ve všech zůstanou krásné vzpomínky.Vše bylo v pořádku do poloviny  osmé třídy.Tehdy se z neznámého důvodu přestala bavit s její spolužačkou,která patřila v jejím životě mezi ty nej a kterou měla moc ráda.Už se skoro vůbec nebavili a vše to byla její vina.Nevěděla proč to udělala,ale věděla že to musí zase změnit.Snažila se opravdu moc,ale nic nezabíralo.Už to nešlo vrátit zpátky.:( Stala se z ní smutná,uzavřená do sebe dívka, která pomalu začala ztrácet vše co měla ráda.Najednou svět viděla úplně jinýma očima.Lidi kolem ní si ji přestávali všímat,protože už pro ně byla moc nudná.Nedokázala už se totiž normálně bavit jako dřív.Nikdo už by o ní neřekl že je skvělej člověk.Přestala věřit všem.Všechno kamarádství které si vždy tolik budovala se zřítilo jako domeček z karet.Pár lidí tu sice předstíralo pomoc, ale nemysleli to vážně a ten co jo,tomu se to stejně nikdy povedlo.Tolik se změnila a sní i všichni kolem.Přišlo ji to jako velká bublina,kde dřív všichni společně žili a když se ona jednoho dne odtrhla,bublina nevydržela a všichni začali být takový,jaký jsou uvnitř doopravdy.Podle ní začali být všichni takový zlý a bezcitný.Už ji nebavil život.Neměla pro co žít,nic už ji tu netěšilo a nebyl tu nikdo na koho by se každý den těšila a koho by milovala.Neměla přátelé,neměla lásku,neměla štěstí.Věděla že to všechno si zavila ona sama a vždy když si na to vzpomněla začala brečet a srdce hrozně moc bolelo.Chtěla vrátit čas,ale to bohužel nejde.Byly dny kdy bylo líp,ale nikdy nebylo nejlíp.Začínala věřit,že se z toho nikdy nedostane.Její poslední naděje byl přechod na střední školu.Bylo to malé světílko někde v dáli ke kterému směřovala.Rodina bylo to poslední co ji tu drželo.Kdyby ji neměla už dávno by to všechno vzdala i když nic netušila a nevěděla co se s ní děje,byla to poslední co tu bylo pořád s ní.

Konečně přišel ten den,den,který byl její poslední nadějí.Přišla na střední.Zdálo se,že třída bude super a nebude dlouho trvat a ona si tu najde spoustu přátel,kteří jí ze všechno vytáhnou a budou její oporou.Chtěla znovu cítit ten pocit opravdového přátelství,pocit,který byl pro ní nejdůležitější.A opravdu.Do týdne se se všemi seznámila a našla tu skvělé lidi.Měla velkou radost a už zase začala myslet na lepší časy.Věřila že od teď už bude vše jen dobré.Dva měsíce to bylo vše dobré,ale pak….Pak si na sebe všichni zvykli a to byl asi ten důvod,proč tu začali vznikat hádky a spory mezi všemi v této třídě.Ona každý den musela čelit narážkám všem a snášet každodenní stres.Její poslední naděje se zase rozprchla.Už tu nechtěla žít..Rozhodla se!Ještě nevěděla kdy,kde a jak,ale věděla,že to udělá. Už ani rodina nebyla tak silná a neudržela ji tu.Ta bolest a zklamání,smutek a to všechno bylo silnější než rodina.Dlouho přemýšlela a oddalovala to v domnění,že se to třeba zlepší.Ale nezlepšilo.Bylo to pořád horší a horší.Byla úplně na dně.Pak přišla ta neúnosná chvíle,která rozhodla.Byla zase ve škole a zase poslouchala ty urážky.Už to nemohla vydržet a psychicky se zhroutila.Dali jí do psychologické léčebny,kde to pro ni bylo ještě horší.Úplná SAMOTA!Nešlo to takhle dál a tak napsala 3 dopisy na rozloučenou.První byl rodině, kde jim za všechno moc děkovala.Druhý byl kamarádce ze základní školy,kvůli které to všechno začalo.Omlouvala se,že se s ní jen tak přestala bavit,ale nedokázala jí to vysvětlit.Napsala ji že ji má pořád moc ráda i když se poslední dobou skoro vůbec nebavili,a nikdy by nikoho neměla ráda víc.Poslední třetí dopis byl pro třídu ze střední školy.Psala jim,aby se vzpamatovali a přestali dělat ty nesmyslné věci které dělají a začali si vážit všech,protože každý má v sobě nějaké kouzlo.Dopisy nechala na stolku a vzala do ruky všechny prášky,které už dlouhou dobu nosila vždy při sobě.Napila se,spolkla prášky a pak už před ní bylo jen dlouhé čekání.Naposledy se podívala z okna,naposledy si prohlídla fotografie s lidmi,které měla vždy moc ráda.Chtěla zavolat rodině a naposledy slyšet jejich hlas,ale neměla na sílu.Lehla si tedy do postele a ponořila se do krásných vzpomínek.Usnula a už se nikdy neprobudila.Zemřela s úsměvem na rtech,díky vzpomínkám,které ji jako jediné zbyly.Neudělala správnou věc,ale už neměla sílu bojovat.Milovala svět,ale jedinej den ji ten pohled úplně změnil.Den,kdy udělala nesmyslnou věc,díky které se začala trápit.

  Jen kamarád?

Ahoj. Je mi 18 let a chtěla bych vám vyprávět svůj příběh o tom, jak jsem byla bláznivě zamilovaná.   

Tak tedy. Už od první třídy jsem znala kluka jménem Mirek. Byl to nádherný kluk a také moc hodný a přátelský. Nevím, jak se to stalo, ale stali se z nás nejlepší přátelé. Moc jsme si rozuměli a nedali by jsme na sebe nikdy dopustit. Svěřovali jsme si všechno a to i poté, kdy jsem přešli na střední školu. Měla jsem spousty přátel, ale Mirka jsem vždy brala za toho nej. Nikdy mi nepřišlo divné, že nemám nejlepší kamarádku, ale jen nejlepšího kamaráda. Bavili jsme se prostě o všem a vůbec žádné téma nám nebylo překážkou. Radili jsme se o svých vztazích. On, protože byl velmi krásný a milí, měl spoustu holek, které vždy upřímně miloval. Já měla také mnoho kluků. Protože on jako kluk rozuměl klukům dobře, poradil mi vždy nejlíp, jak se mám zachovat ke svému příteli. Vzájemně jsme si pomáhali. Nikdy jsme se nehádali a vše bylo v nejlepším pořádku. Ovšem jen do té doby, než jsem si uvědomila, co k němu vlastně cítím. To co jsem cítila totiž nebylo jen přátelství. Vždy jsme si byla jistá že jsme jen přátelé a tak jsem si to neuvědomovala. Teď už ale vím, že ho vlastně miluji. Bála jsem se mu to říct. Vlastně jsem věděla, že mě bere jen jako nejlepší kamarádku, protože mi to často říkal. Jen malinká část mého srdce doufala, že by mohl cítit to samé jako já. Začala jsem s ním být nejistá a chovala jsem se jinak. Snažila jsem se, aby to nepoznal, ale on mě zná jako sebe. Netrvalo dlouho a on poznal, že se něco děje. Zeptal se mě, ale já odpověděla že nic. Řekl dobře a dál to nerozebíral. Jenže při příštím setkání se opět zeptal co se se mnou v poslední době děje. Když slyšel stejnou odpověď jako minule, naštval se. Začal mi říkat, že už mu nevěřím a že si myslel, že si říkáme všechno. Asi týden mi nebral telefon a nedal o sobě znát. Moc mě to mrzelo a uvědomila jsem si, že jsme udělala chybu. Mám v něm přece plnou důvěru a můžu mu říct do očí, že ho miluji. Napsala jsem mu SMS, že mu to tedy řeknu. Volal mi a chtěl to slyšet hned, ale já to přes telefon říkat nechtěla. Sešli jsme v kavárně a on se moc bál, že je to něco moc závažného. Popravdě, z mé strany to bylo závažné. Když jsem mu řekla pravdu, co k němu cítím, zůstal sedět jako přibitý. Nepromluvil docela dlouho a jen měl vyděšený výraz. Po dlouhé pomlce mi sdělil to, co jsem nechtěla slyšet. Prý mě má moc rád a nechtěl aby se tohle stalo. Že mě bere jako nejlepší kamarádku a nechce tento náš skvělý vztah nijak ničit. Chtělo se mi na místě brečet, ale snažila jsem se být silná. Chtěla jsem ještě jednu odpověď. Co mi chybí, že mě nechce? Prý jsem dokonalá, ale kamarádka. Hodně mě zklamal a já se moc trápila. V pozdější době jsme se snažila ukrývat, jak moc ho stále miluji. Byli jsme spolu stále často, ale já už si to tolik neužívala. Myslím, že to ale nepoznal. Ničilo mě, když mi vyprávěl o svých dívkách, ale nedala jsem to znát. Asi po půl roce se rozešel se svou dlouholetou láskou. Hodně ho to zničilo a teď bylo zase na mě, abych mu vrátila sílu do života. Jako jeho kamarádka to byla moje povinnost. Když už opět stál pevně na nohách, opatrně jsem mu opět vyznala lásku. Asi ho to překvapilo. Myslel, že už mě to opustilo, ale to se velice pletl. Opět mi zasadil obrovskou ránu přímo do srdce. Odpověděl úplně stejně jako minule. Tolik bolesti jsem nikdy necítila. Milovala jsem mnohokrát, ale tohle, tohle byla láska na celý život. Cítila jsem to. Uvědomoval si, jak moc mi ubližuje, ale lásku mi dát nemohl. Smrt. To bylo téma, kterým jsem se zabývala celkem často. Ale musela jsem žít. On by to tu beze mě nezvládl, jak často říkal. Vlastně mě držel při životě, ale zároveň mě zabíjel. Další dny jsem se to snažila vydržet a věřila jsem, že to přejde a já se zamiluji do jiného. Bohužel ne a ne!

Pak přišel ten večer, který se neměl stát. Pozval mě na zábavu. Hrála tu naše oblíbená skupina, která je v naší části Republiky velmi výjimečně. Pozvání jsem přijala a tak jsme společně přišli mezi spoustu lidí. Byla jsem ráda, protože jsem vůbec nemyslela na to, že jsem tam s klukem, kterého miluji. Těšilo mě, že byl celou tu dobu jen se mnou a ani jednou se neohlídl za jinou dívkou. Tancovali jsme a pili. Užívali jsme si naplno a všechny starosti hodili za hlavu. Jenže s tím pitím jsme to trochu přepískali a tak se stalo něco, co by se asi nikdy nestalo, kdybychom byli střízlivý. Odešli jsme z té velké spousty lidí a ocitli jsme se v lese, sami, opilí. Začal mě líbat a pomalu svlékat.

Až do této doby jsem si pamatovala vše. Ale pak? Měla jsem v hlavě obrovský zmatek. Ráno mě šíleně bolela hlava a já si nemohla vzpomenou jak to všechno skončilo.  V neustálým přemýšlením nad tím, jak to dopadlo se mi hlava rozbolela ještě víc. Odpoledne přišel Mirek  a tvářil se ještě hůř než já. On si totiž pamatoval všechno. Neříkal nic. Začala jsem já. Řekla jsem mu, že si nemůžu vzpomenou, co se pak stalo. Prý mi nebude lhát a řekne mi pravdu. „Vůbec nevím jak se to mohlo stát, ale stalo se to, co si myslíš.“ Tušila jsem to. Při otázce co bude dál se na mě tázavě podíval a odpověděl velmi jednoduše. „Nic.“

„Nic? Jak to myslíš nic.“ Prý to bere jako úlet a nechce to dál řešit. Ranil mě a ještě se koukal, jak kdybych za to mohla jen já. Náš vztah se od té doby výrazně změnil. Bavili jsme se spolu, ale nejméně o polovinu míň. Často jsme nevěděli o čem si povídat a to se nám nikdy dřív nestávalo. Neměli jsme tolik pít. Kdybych to mohla vrátit, vůbec bych na tu zábavu nešla. Proč? Proč se to muselo stát. I za dva týdny jsme to měli v živé paměti jako kdyby to bylo včera. Bohužel, já to v paměti mít musela. Poslední dobou mi bylo často nevolno a zvracela jsem. Doufala jsem, že to není to, co si myslím. Bohužel, těhotenský test byl pozitivní. Brečela jsem a brečela. Nevěděla jsem co budu dělat. Co bude dál? Musím to říct Mirkovi. Šla jsem za ním a řekla jsem mu, že jsem těhotná. Tolik vyděšeného jsem ho nikdy neviděla. Stále se ujišťoval, jestli je to jisté. Hodně jsme se pohádali a on mít dítě nechtěl. Prý se na to cítí ještě hodně mladý. Nechce si život ničit dítětem. Teď ještě ne. Nejvíc mě ranil svou poslední větou. „Nikdy se k tomu dítěti nepřiznám, nech si to vzít a bude vše v pořádku.“ Už jsem to nevydržela a odešla. Láska k němu se proměnila ve zlost a já už s ním nikdy nechtěla mluvit. Přestali jsem se vídat a nemluvili jsme spolu. Psal mi SMS, ale já neodpovídala. Jen jednou jsem mu napsala, že dítě si nechám. Věděla jsem, že to bude velmi těžké a dítě bude vyrůstat bez otce, ale nikdy bych na potrat nešla. Nechápu ženy, které tento zákrok postoupí. Zabijí svoje dítě.

Tak tedy já byla těhotná a často mi nebylo dobře a Mirka jsem neviděla už celý měsíc. Stýskalo se mi, ale zároveň jsem na něj měla velký vztek. Nikdy bych do něj neřekla, že se takhle hnusně zachová. Myslela jsem, že je jiný. Stále jsem přemýšlela o tom, že on se teď někde skvěle baví a já se trápím doma. Jenže pak jsem zjistila něco, co mě docela potěšilo. Přišla mě navštívit nějaká dívka, která prý právě o Mirka usilovala. Přišla mi říct, že se Mirek velmi trápí a že se jí svěřil, co se stalo. Prý mě musela hned navštívit, abych to věděla, protože on se bojí, že jsem na něj naštvaná. Ano, byla jsem, ale tohle mi pomohlo znovu věřit, že on je hodný a postará se o své dítě. Moc jsem ho chtěla vidět, ale nemohla jsem. Podle mého názoru měl on přijít první. Uběhlo 9 měsíců a mně se narodil krásný syn. Pojmenovala jsem ho Mirek po svém otci. Po pár dnech v nemocnici mě pustili domu.  Malý Mireček byl zdravý a krásný. Byla jsem šťastná i když mi scházel Mirkův otec. Novina, že se mi narodil syn se hned roznesla po celém městě. Mnoho lidí mi nabízeli pomoc, ale já to zatím zvládala dobře. Asi dva týdny poté, co jsem se svým synkem doma za námi přišel Mirek. Prosil mě, abych ho vyslechla. Omlouval se mi a říkal, že udělal chybu. Prý si konečně uvědomil, jak moc mě miluje a nejdůležitější pro něj jsem teď já a náš syn. Odpustila jsem mu a udělala jsem dobře. Teď se o nás stará a má nás moc rád. Všechno dobře dopadlo a já jsem moc šťastná.

  Matka

 Hana je dívka, která chodí druhým ročníkem na hotelovku. Její rodiče se ji v 6 letech rozvedli a tak žije jen s matkou. Po otci se ji vždy stýskalo, ale po vyprávění matky byla ráda tam kde je. Hanka je velmi sebevědomá, společenská a trochu namyšlená. Ve škole musí být vždy středem pozornosti a má ráda jen jednu partu, ve které je ona sama a ostatní odsuzuje a pomlouvá. Jen malá skupina lidí ji má ráda, ostatní v ní vidí jen  zlo. Hana si dělá co chce a nikdo ji nesmí rozkazovat. Je pravda, že její máma hodně pracuje a tak na ni má málo času. Ale snaží se a vždy když přijde domu dřív, snaží se být se svou dcerou. Ona o to ale nestojí. Nemá ji ráda a dělá ji jen naschvály. Jejich hádky jsou časté a usmiřování dlouhé. Párkrát už se odstěhovala k otci, ale ten už má svoji rodinu a i když se ji vždy ujal, nevydržela tam. Cítila se tam jako přítěž a neměla tolik volnosti. Proto se vždy vrátila odkud přišla. Hana začala kouřit a brát drogy. Netajila se s tím matce, která o ni měla velký strach a snažila se ji to rozmlouvat, avšak vždy neúspěšně. Už si s ní nevěděla rady a nebyl nikdo kdo by ji pomohl dceru změnit. Měla dobrou práci a i když o ni nikdy nechtěla přijít, domluvila si jen poloviční směnu, aby mohla být více s dcerou. Jenže dcera o to nestála a tak přespávala u kamarádek nebo byla dlouho do noci v barech. Situace už byla neúnosná a tak matka požádala o umístění dcery do dětského domova. Cítila se velmi provinile a nikdy nechtěla aby to zašlo tak daleko. Bohužel, ale cítila i úlevu. Hanka na ni byla velmi naštvaná a v dětském pokoji se ji vůbec nelíbilo. Byli tam hrozné podmínky a s nikým si tam nerozuměla. Také nemohla vydržet bez drog a tak byla i v léčebně aby si odvykla. Tyto chvíle byli pro ni opravdu strašné a matku k smrti nenáviděla. Když měla 18.narozeniny, vyžádala si o propuštění z dětského domova. Propuštění bylo přijato a tak se Hanka opět ocitla venku volná. Její první kroky směřovali za matkou. Našla ji v práci, kde na ni začala křičet a přede všemi ji ztrapnila. Proklela ji a řekla, že už ji nikdy v životě nechce vidět. V rozčilení rozbila i jeden počítač a pak odešla. Matka pak měla velké problémy, protože se zrovna ocitala ve finanční tísni a tak počítač nemohla zaplatit. Vyhodili ji z práce za řešení soukromých problémů na pracovišti. Ocitla se na dně bez peněz, práce i dcery. Hanka se to dozvěděla,ale bylo ji to úplně jedno. Bydlela u kamarádky a znovu začala brát drogy. Za několik měsíců na nich byla úplně závislá a pomalu ji začali docházet peníze, za které si mohla pořídit další drogy. Čas utíkal rychle a ona se najednou ocitla na ulici. Byla ji zima, měla hlad a neměla drogy, které nutně potřebovala. Často teď vzpomínala na matku, o které se dozvěděla, že vyhrála v loterii ohromnou částku. Představovala si jak žije spokojeně s matkou v obrovském domě. Zatím ale stále žila na ulici a ocitala se na dně. Byla moc hrdá na to, aby šla a požádala rodinu o pomoc. Jednou za mrazivého dne Hana žebrala na ulici, protože už neměla ani halíř, když šla kolem jedna žena. Měla krásný kabát a všichni se za ní otáčeli. Šla a když uviděla žebračku vzala peněženku a hodila ji do čepice slušnou částku. Částku, za kterou si mohla pořídit malý, levný pronájem, jídlo a ještě ji zbylo na šaty. Ani té ženě nepoděkovala, jak byla překvapená. Žena odešla a už ji nikdy neviděla.  Když se zabydlela a začala vydělávat, stále myslela na tu ženu. Zachránila ji život a ona si vyčítala, že neřekla ani prosté děkuji. Každý den chodila po ulici a hledala ji. Nečekala že by ji znovu potkala a žila v domnění, že to byla určitě nějaká cizinka, ale musela to zkoušet. Když se jednou zase takhle potulovala po městě a pozorovala lidi spatřila ji. Opět krásně oblečená kráčela vznešeně ulicí v doprovodu s krásným mužem. Hanka když ji spatřila rozeběhla se k ní, ale dříve se zeptala známého u stánku se zeleninou, jestli neví kdo to je. Odpověď byla překvapující! Zaraženě odešla domu. Odpověď zněla: „Ano, to je jasné že vím kdo to je, to je přece Claudie Flontmalová, bohatá dáma, která všem pomáhá.“ Na adresu, kterou sama znala nejlíp poslala částku, kterou ji žena tenkrát věnovala a připsala: „Mnohokrát vám děkuji za pomoc, kterou jste mi poskytla 26.11. Zachránila jste mě a já jsem vám vděčná. P.S.: moc se omlouvám chtěla bych to vše vrátit zpět.“ Podepsala se Hana Flontmalová. Dopis odeslala a pocítila mírnou úlevu. Ovšem úplnou úlevu pocítila tehdy, kdy ji přišla odpověď.Zněla jednoduše: „ Hanko, vrať se domů.“ Hanka se dlouho nerozhodovala, sbalila si věci, kterých moc neměla a šla. Když zazvonila na zvonek u krásného domu a ve dveřích uviděla matku s rozevřenou náručí, rozběhla se se slzami v očích k ní.  Matka ji odpustila a přes to všechno ji začala mít opět ráda.Hanka si uvědomila jak je pro ni důležitá a že si měla dřív vážit jakou skvělou mámu má. Nevážila si toho co má a chtěla víc, ale život ji naučil, že je krutý a projít ho může jen s pomocí druhých.

Anorexie

Veronika byla už od malinka baculatá. Hned po narození vážila 6 kg. Nikdy ji to nijak nevadilo a svůj vzhled neřešila. Byla malá! Chodila do školky, kde nebyli žádné problémy. Bylo to veselé dítě, které měli všichni rádi. Roky utíkali rychle a tak Verunce bylo najednou 6 let a ona nastoupila do první třídy v základní škole. Protože byla velmi šikovná, učení zvládala skvěle. Do 4. třídy si vedla velmi dobře. Byla oblíbená pro svou vtipnost a dostávala samé jedničky. Její rodiče na ní byli pyšní, ale také s ní měli veliké problémy. Snědla více než její otec s matkou dohromady. Nechtěla sportovat a jen jedla. Začala mít problémy s nohami, protože vážila na svou výšku moc. Nohy ji hrozně bolely a jen s těží došla přes maloměsto do školy. Chodili k lékaři, ale ten jim řekl jen jedno: zhubnout!

Jí to ale zas tolik nevadilo. Nikam moc nechodila a když seděla nohy ji neboleli a tak jedla dál. Když přešla na druhý stupeň do 6.třídy, spolužáci vyspěli a začali si z ní dělat srandu. Posmívali se její postavě a ona už tam neměla nikoho, kdo by jí byl oporou.  Začínalo jí to pomalu docházet. Nemůže takhle žít,  to nejde. Každodenní posmívání ji donutilo k tomu, aby začala hubnout. V 8.třídě už ke své výšce 160 cm vážila 47 kg. Nejedla nic, kromě zeleniny a nízkotučného jídla. Jen pila. Sladké neměla pořádně už dva roky. Její rodiče ji nejdříve podporovali ale teď už jim začalo docházet co se děje. Nutili svou dceru jíst, aby zase poznala chuť jídla. Veronika začala jíst jako každý, ale její váha nestoupala,naopak stále klesala. Kamarádi, které získala po zhubnutí, si všimli její postavy a bylo jim to jasné. Pomáhali ji a dodávali naději, že to bude dobré. Dělala si veliké starosti, protože její váha už byla opravdu nízká a dosahovala kritického stupně. Chodila každý den do nemocnice, kde ji píchali injekce, ale stále se to nezlepšovalo. Tentokrát měla zase slabé nohy a už neunesli její tělo. Nemohla chodit a jen ležela v nemocnici, kde ji každý den pozorovali. Nedávali ji velkou naději. Spolužáci, kteří se ji tenkrát posmívali si to dávali za vinu a chodili ji navštěvovat. Nejdříve je nechtěla vidět, ale pak si uvědomila, že oni za to vlastně nemohou, stejně by jednou začala hubnout. Kamarádi a rodiče ji stále podporovali a jedině díky tomu to nevzdala. Bylo ji 15 let, kdy po dlouhém čekání a po tvrdé práci začala konečně přibírat. Lékaři přiznali, že kdyby se to nezlepšilo, dávali ji týden života. Všem se moc ulevilo když její váha dosáhla 50 kg. Od té doby měří 165 cm a váží 55 kg. Je šťastná, protože poznala opravdové přátelé a mezi nimi i kluka jejích snů. Vyrostla z ní krásná dívka, která je opět veselým člověkem. Jedno je ale jisté: bez podpory všech by to nikdy nezvládla a už dávno by to vzdala.

 Chyba!

 Tak a teď jsem tu já. Jmenuji se Bára a je mi 15 let. Do svých 14 jsem se měla celkem dobře. Na tomhle světe jsem byla moc ráda. Ráda jsem se smála a byla s přáteli. Byla jsem celkem spokojená, sice jsem jako každá dívka v mém věku řešila kluky a tak jsem se někdy i trápila. Neberu to však jako velké trápení, protože i když jsem toho dotyčného milovala, vždy jsem tak nějak věděla že to nikdy nevyjde. Tím pádem jsem to brala celkem dobře myslím. Já když opravdu miluji, tak mě to jen tak nepustí. Třeba prvního jsem milovala 3 roky a druhého 4 roky. Takže jsem řešila jen kluky nebo nějaké maličkosti. Jinak bylo vše v pořádku a já to nechtěla jinak. Neměla jsem žádné nepřátelé a tak jsem skvěle vycházela se všemi. Nemohla jsem si na nic moc stěžovat.

Pak jednou přišel den, kdy se ze začátku zdálo, že bude opět vše jak má být.  Jenže opak se stal pravdou a tak se stalo něco, co se nemělo nikdy stát. Začnu úplně od začátku! Mám spolužačku, která je zároveň moje opravdu moc dobrá kamarádka. V 8. třídě se hodně začala bavit s jednou známou a už pak na mě neměla moc času. Ale to se ještě dalo nějak zvládnout. Pak přišel ten den. Já, Lenka, pak kamarádka Bětka, spolužačka Libuše a další jsme se domluvili na takové malé věci, o které nebudu radši mluvit. Měli jsme se sejít po škole . Jenže na mě a Bětku nějak zapomněli a šli sami. Vrátili se a ani nic neřekli. Jen se smáli a my jako by jsme tam nebyli. Odstrčili nás a bylo jim to úplně jedno. Odešla jsem, ale protože jsme měli ještě hodinu ve škole, sešli jsme se zanedlouho všichni zase u školy. Stále se o mě nezajímali a jen se smáli. Jenže Bětka je lepší než já a má vlastnost, kterou ji moc závidím. Když má něco na srdci, tak to řekne ať jde o cokoliv. Šla tedy za Lenkou a o samotě si sní promluvila. Řekla jí, že to mě i jí moc mrzí, že nás takhle odstrčili. Nejdříve mě to opravdu mrzelo a pak se pocity změnili. Na hodině jsme s Lenkou seděli naproti sobě, ale neřekli jsme si ani slovo. Ani jednou jsme se nesetkali očima. Přesto v této chvíli se mi pocity změnili. Když jsem ji viděla, přišlo mi, že si uvědomila, co se stalo. Přišlo mi, jako když jí to mrzí a chtěla by to změnit. Když jsem tohle viděla, začala jsem pociťovat radost. Bylo to proto, že jsem si uvědomila, že když ji to mrzí, tak ji nejsem ukradená. Má mě ráda a záleží ji na mě. Tohle jsem si myslela. Je mi trochu divné to říct, ale opravdu jsem měla krásný pocit. Jsem citlivý člověk a abych si byla jistá, že mě má člověk rád, musí mi to dávat často najevo. Jinak začnu pochybovat i když nemám důvod. Když jsem přišla domů, přišla mi SMS. Byla od Lenky, kde se mi omlouvala a psala, že mě nechce ztratit a má mě moc ráda. Tahle SMS mě potěšila. Ještě více se ve mně probouzel pocit, že mě má opravdu ráda. Ten krásný pocit, který jsem měla nejraději. Na další den, jsem se docela těšila. Ve škole jsem čekala až za mnou přijde ona. Jen jsem chtěla, aby tu omluvu dotáhla do konce a to jen tím, že za mnou přijde a budeme si normálně povídat jako vždy. Čekala jsem celý den a neztrácela naději. Chtěla jsem jen maličkost a přesto jak už je asi jasný se to nestalo. Ten krásný pocit mě i v příštích dnech rychle opouštěl, protože za mnou ani jednou nepřišla. Přicházeli ke mně pomalu myšlenky, kterým se nedalo ubránit. Uběhl skoro měsíc a my spolu nepromluvili ani slovo. Ona si asi myslela, že jsem na ni naštvaná kvůli tamtomu, ale to já nebyla vůbec. Jen jsem čekala až přijde ona a ne zase já jako vždy. Uběhl týden, dva a stále nic. Pocit se obrátil a já zjišťovala, že jí vůbec nechybím, že jsem jí úplně ukradená a umí žít i beze mě, což já bez ní neuměla a nechtěla. Když jsem zpětně přemýšlela, zjistila jsem, že tohohle už jsem si mohla všimnout dávno. Nikdy mi nenapsala jestli půjdu ven a venku jsme byli jen tehdy, když jsem napsala já. Nikdy za mnou jako první nepřišla jen tak na pokec a kdybych nepřišla já nemluvili by jsme spolu. Ničilo mě to! Jakoby mi odtrhli půlku srdce a ta rána se nikdy nemohla zahojit, Bolelo mě to opravdu moc a už jsem se nemohla smát jako vždy. Snažila jsem se to před ostatními ukrývat, ale nebylo to jednoduché. Někdy už jsem na to neměla sílu a všichni na mě poznali, že se něco děje. Když se mě ptali, odpověděla jsem že nic nebo že je mi špatně. Vždy jsem se na něco vymluvila. I druhý kamarádce, která pro mě také mnoho znamená, jsem nic neřekla. Nešlo to já nemohla. Všichni jí znali a všichni by jí to řekli. Pak by za mnou možná přišla, kdyby to věděla, ale bylo by to k ničemu. Já bych věděla, že to nedělá sama od sebe a nevěřila bych jí nic. Všichni řešili kluky a já řešila kamarádku. Všichni by si řekli, co to je za maličkost a hloupost, ale já nemohla jinak. Tu bolest jsem cítila pořád a nešlo to změnit. Snažila jsem se moc nemyslet na to a jít za ní a být normální, ale nešlo to. Aby mohla fungovat láska, ale i přátelství, musí být vždy nejmíň dva lidé. U nás už jsem byla jen já. Díky tomu jsem se hodně změnila. Vše jsem si hodně brala a začala jsem být ještě více citlivá. Uzavřela jsem se do sebe a nemohla se bavit a užívat života jako dřív. Snažila jsem se smát, ale nešlo to. Pořád jsem měla v hlavě jen jedno. Myslím, že kdyby to byl někdo jiný, někdo koho mám míň ráda, vzala bych to v pohodě. Určitě by mě to chvíli trápilo, ale bylo by to jiný a zmizelo by to rychle. Ona je ale moc skvělá na to, abych se jí jen tak vzdala. Říkám to tu, jakoby jsem se nějak snažila, ale popravdě jsem neděla vůbec nic. Jen jsem ji jednou psala, a ona mi odepsala, že ji to mrzí a zase že mě má ráda. Na celý zbytek dne, jsem měla dobrou náladu, ale pak když za mnou zase ve škole nepřišla, vrátilo se vše zase zpět. Přestala jsem ji věřit a když jsem přemýšlela, o čem bych si sní povídala, nic mi nenapadalo. Ztratili se témata, o kterých by jsem se mohli bavit. Nic mě nenapadalo. Už to trvalo moc dlouho a já to prostě musela změnit. Ani už nevím, jak se to stalo, že se tohle všechno zlepšilo. Teď se spolu sice bavíme, ale já pořád vím, že za ní musím přijít já, abychom jsem se mohli bavit. Nejhorší je, že u ní pořád vidím nějaký odpor, že se se mnou nechce bavit. Pořád mě to hodně trápí, ale už to nechci zpět. Já se jí nechci vzdát. Ona pomůže nejlíp vždy když potřebuji, poradí a zvedne sebevědomí, rozesměje člověka vždy a nikdy s ní není nuda. Nechci jí ztratit a radši aby to bylo tak jak je teď, než abychom jsme se spolu nebavili vůbec. Ona žije mezi jinými lidmi a do nich já už nepatřím. Ani nevím jestli mě do nich někdy počítala. Nejhorší je, že je skvělá jen když je se mnou sama, ale jakmile je tam někdo jiný s námi, chová se úplně jinak. Snažím se tedy vyhnout tomu, být s ní ještě s někým. Vždy mě to totiž hrozně ubližuje, když se chová jinak, než jaká doopravdy je. Je strašný, že zachytit ji, aby byla sama je velmi těžké a povede se to málokdy. Vidím ji sice často, ale jen proto, že jsme spolu v jedné třídě. Jinak bych ji asi viděla velmi málo. Teď mám aspoň pocit, že je tady a že až budu mít jistotu, že stojí o to být se mnou třeba venku, napíšu jí a půjdu sní. Až ale půjde na školu někam daleko, přijede jen na víkend a myslím, že nebudu mezi lidmi, se kterými se bude chtít hned sejít. Snažím se na to nemyslet, ale bude to hrozné. Stýská se mi po ní když je tady, protože nejsme spolu a až bude někde daleko, nevím jak to zvládnu. Je to skvělí člověk a já ji mám moc ráda. Nechci ji ztratit úplně a moc bych si přála, aby vše bylo jako dřív. Abychom jsme spolu byli častěji a já měla opět pocit, že pro ní jsem důležitá. Mně to totiž nestačí jen říct, musím to sama vidět. Musí se mi to často opakovat, abych tomu opravdu věřila. Tohle je moje špatná vlastnost a já bych ji radši nechtěla mít. Mám teď jiné kamarády, kteří jsou také opravdu skvělí a pomohli mi se  z toho nějak dostat. Nikdy je ale nebudu mít ráda jako jí. Přátelství je pro mě moc důležité, je to základ života, bez kterého bych se nikdy neobešla. Mít opravdového přítele je pro mě větší výhra, než mít skvělého kluka. Asi to takhle není u všech, ale u mě určitě. Možná tohle všechno neví, možná vůbec neví, jak moc o ni stojím, možná se o to ani nezajímá. Všechno je to možná. Mé velké přání je, aby vše bylo jako dřív. Vím že to nikdy nebude, ale snažím se věřit. Vše, proč se tohle stalo je moje vina a já to vím. Kdybych nečekala, až za mnou přijde, nikdy by to takhle neskončilo a možná by to bylo stále jako dřív. Udělala jsem svou životní chybu!

   Jednostranná láska

 Brno 18.11 2008- osmnáctiletý chlapec zemřel pod brněnským mostem chvíli poté, co mu uklouzlo jízdní kolo na ledu a přepadl přes nízké zábradlí. Tělo našel asi po 30 minutách kolemjdoucí, který si všiml samotného kola na okraji mostu……..

 Tento článek se objevil v úterý v novinách. Všechny to velmi postihlo. Rodiče si stále opakovali, že je to jejich  vina. Všichni si byli jisti, že přesně ví co se stalo: uklouzlo mu kolo, spadl a naneštěstí byl zrovna na kraji mostu. Jen jediná osoba ale věděla, jak to popravdě bylo. Chlapec jménem Martin byl velmi pohledný a mezi dívkami si mohl vybírat. Všichni ho měli rádi a obdivovali ho. On totiž nebyl takový jako ostatní, nebyl nijak namyšlený ani zlý.

Byl velmi vtipný, krásný, chytrý a hodný. Dívky byli vděčné třeba jen za úsměv od něj. Na škole kam chodil byla také Sofie,která do něj byla zamilovaná jako mnoho jiných. Byla to chytrá žákyně, která ale měla nízké sebevědomí. Nebyla nijak krásná a proto byla přesvědčená o tom, že si ji Martin nikdy nemůže všimnout. Jednou celá třída pořádala turistický výlet na nedalekou rozhlednu, kde měli přespat v místním hotelu. Účast byla povinná a omlouvalo pouze špatné zdraví. Takže v pátek se všichni sešli na náměstí a vyrazili. Všichni byli v blízkosti Martina, který je tam bavil, jen Sofie byla sama vzdálená. Bála se jít mezi ostatní, protože ji nikdo neměl moc rád a jen by se ji posmívali. Cestou objevili jeskyni, kam se všichni až na ty dva odvážili. Martin se Sofii čekali venku. Nejdříve bylo ticho, ale pak se na ni otočil a zeptal se, proč je pořád tak vzadu sama. Odpověděla, že nikdo vepředu nestojí o tom, aby tam byla. Začali si povídat a skvěle si rozuměli. On se cítil tak nějak jinak než jindy, tak pohodově a ona byla v sedmém nebi a netrvalo dlouho a konečně se odvázala a byla  taková, jaká uvnitř opravdu je. Čas rychle utíkal a oba si přáli, aby z jeskyně nikdo nevyšel a oni byli stále sami. Najednou ho napadlo, že nechají vzkaz a půjdou napřed. Udělali tak a směřoval sami na rozhlednu. Celou cestu oba zažívali něco tak krásného.On se jí svěřil, že takhle už si s nikým dlouho nepopovídal. I když se zdál šťastný, nebyl. Říkal, že všichni se s nim baví tak, aby je bral jako nejlepší na světe. Nikdo se s nim nebaví o svých chybách a starostech. To vše ale Sofie dělala. Tohle vše ji udělalo velkou radost a tak se zbavila všeho studu. Došli na závěrečné místo, objednali si pití a čekali na ostatní. Když došli všichni, vyptávali se ho, jak s ní mohl jít sám takhle dlouho. Čekali asi, že si začne stěžovat a pomlouvat ji, On se ale zvedl a přede všemi začal říkat, jak je skvělá. Tím pádem na ni byli všechny dívky velmi naštvané a přemýšlely, jak se jí pomstít. Zbytek dne strávili popíjením, povídání a hraním her. Ti dva byli pořád spolu a stále si měli co říct. Od té doby byli nejlepší přátelé a oba věděli, že tomu druhému můžou říct úplně vše. Martin sice pomalu ztrácel všechny dřívější přátelé, ale bylo mu to jedno. Měl přece ji a to bylo nejdůležitější. Jak plynul čas začal poznávat že ji nebere jako nejlepší přítelkyni, ale jako někoho koho miluje. Bál se jí to říct, aby nezkazil vztah co mezi sebou mají. Dlouho to tajil ale teď už nemohl. Když byli spolu v kavárně, vyznal ji lásku. Byla překvapená, ale mile. Začali spolu chodit a milovali se. Okolí často říkávalo, že takhle velkou lásku už dlouho neviděli. Po třech letech společného času stráveného spolu se ale museli rozloučit. Její rodiče zemřeli a ona se musela přestěhovat k babičce, která bydlela na druhém konci republiky. Bylo to pro ně těžké, ale museli. Slíbili si, že on za ni přijede hned co dokončí školu a budou žít spolu.Už uplynul rok co se naposledy viděli a on na ni stále myslel. Pořád před očima viděl chvíli, kdy se opět uvidí a už se nikdy nerozejdou. I ona dlouhou dobu čekala, ale pak se něco stalo. Začala z ní být sice krásná, ale namyšlená dívka, která se chovala tak, aby se zalíbila přátelům a taky ji obdivovali. Zapomněla na něj a začala chodit s jiným.Kluky střídala velmi často. Konečně přišla ta chvíle, kdy už Martin za ní mohl jet. Rozloučil se se všemi a celý šťastný vyrazil za svou láskou. Když ji konečně našel, nestačil se divit. Nepoznával ji a dlouho nemohl uvěřit, že je to opravdu ona. Tolik se na tuhle chvíli těšil, ale čekalo ho jen zklamání. On ji vůbec nezajímal. Když ho spatřila, začala se smát a říkala, že nikdy nevěřila že přijede a myslela si,že si dělal legraci. Byla jako vyměněná. Dlouho se snažil, aby se opět změnila a byla jako dřív. Snažil se, aby ho milovala tolik, jako on miluje ji. Ale to se mu nepovedlo. Vrátil se tedy domů. Doma předstíral, že je vše v pořádku a že za Sofii pojede až za rok. Všichni mu uvěřili a nikdo nepoznal jako moc se trápí. Přestal vycházet ven ze svého pokoje a říkal, že dělá důležité pokusy. Místo toho ale brečel, vzpomínal a moc se trápil. Miloval ji a moc si přál aby milovala i ona jeho. Litoval toho, že s ní neodjel hned a radši dodělal školu. Kdyby se tak stalo, ona by se nikdy nezměnila a byli by spolu ještě teď šťastný. Nikomu to neřekl, protože nechtěl, aby se o něj báli a říkali mu, že ona za to nestojí. Když po dlouhé době vylez ven, byl bledý, pohublý a smutný. Rodiče byli v práci a tak ho takhle ani tentokrát nikdo nespatřil. Vzal kolo a jen se projet. Nezajímalo ho, že je na silnici led a padá sníh. Prostě jel, ani nevěděl kam. Dojel na most kde ho napadla ta strašná věc. Položil kolo na kraj silnice a dlouhou dobu koukal s mostu dolu. Pak přelezl zábradlí, a přemýšlel, jestli odeslal ten dopis. Dopis pro Sofii, kde bylo jednoduše napsáno „Miluji Tě!“ Když si ujasnil že dopis odeslal, kouknul se dolů, zavřel oči, udělal krok a pak jen čekal na tu velkou ránu. Dopadl a byl na místě mrtvý. Všechno vypadalo jako náhoda a tak nikoho nenapadlo, že to byla sebevražda. Jen jediná osoba! Sofie. Když se dozvěděla co se stalo, uvědomila si že za to může ona, a že se chovala naprosto nevídaně. Tato tragédie přispěla k tomu, že se změnila a byla jako dřív uzavřená do sebe a smutná. I když v pozdější době měla rodinu, nikdy se z toho pořádně nevzpamatovala. Říkalo se že má sny o něm a vidiny, jak stojí Martin před ní děkuje ji za to, že se opět vrátila do starých kolejí a je taková, jaká byla dřív. Zemřela velmi brzy. Důvod jeho smrti si vzala až do hrobu a tak ani teď nikdo neví pravý důvod smrti.